"Nechci se s tebou hádat." I přes smířlivá slova k němu pořád stála zády. Možná, protože se mu bála podívat do očí. Jeho dech jí zašimral ve vlasech a jen pár prsty si jí přitáhl ke svému chladnému tělu.
"Víš, že tě miluju." Zbožňovala jeho hluboký, sametově uklidňující hlas.
"Tak proč jsi mě opustil." Ani od něj nečekala žádnou odpověď, jen v tichosti upadala do blažené tmy provázené tlukotem jeho neživého srdce. To, které patřilo pouze jí.
"A já myslel, že jsi to už dávno pochopila."
"Nechci to chápat." Temenem hlavy se zavrtávala do jeho ramene. Zapadali jeden do druhého, stejně jako jeden z milionu klíčů do toho správného zámku. "Nechci tomu rozumět a už vůbec ti nechci dát za pravdu, jenže…"
"Jenže tady," ledovou dlaní zahřál místo, pod kterým její unavená a vyděšená duše bojovala s rozumem, "tady tvoje srdce zná všechny odpovědi na otázky. Jen si je musíš uvědomit." Ani nepocítila mrazivý vánek jeho polibku na své šíji. Vysnila si to, nebo se to opravdu stalo?
"Angele?"
"Hm?"
"Proč se to musí odehrávat pořád dokola?" Pohledy obou dvou se upřely kamsi do dáli a až v tenhle okamžik začala vnímat okolí.
* * *
Neúnavně bojovala o holý život a při tom polohlasně proklínala s jednotlivými údery celý svět. Boj proti prvnímu jí během noci přišel jako procházka růžovým sadem. V duchu se vztekala na Angela. Nechápala, jak si mohl myslet, že by tuhle bitvu dokázal vyhrát sám.
"Samolibý, arogantní pitomec. Tohle je můj boj, bla bla bla." Rozčilovala se. "Moje město, moje bitva, moje, moje, moje. Zajímalo by mě, co ještě není ´moje´." Svižně se stočila do kotoulu, kousek na místem, kde před vteřinou byla její hlava prosvištěl meč, bleskově se postavila na vlastní nohy a rozsáhlým máchnutím vzala najednou tři upíry.
"Nikdy se nepoučí." Béžové tričko, umazané od bláta, slizu a krve doslova plandalo na jejím prochladlém těle. Zalamentovala, že se mohla před příjezdem sem tepleji obléct. Vřavy kolem utichaly. Z povzdálí sice chvílemi zaslechla kurážné a na druhé straně i bolestné výkřiky, ale její mysl se upírala kamsi jinam. Po celonočním boji měla pocit, že má nohy jak z olova, nepůvabné pramínky teplé krve jí stékaly z několika zranění, která jí nepříjemně pálila. Rozběhla se k místu, kde se kupili její přátelé. Willow, Alex a Dawn, na kterou se stále zlobila, že se nechala doslova ukecat, aby mohla jet s nimi. Několik přemožitelek se k nim přidalo. Willow bez známky sebemenší nejistoty či únavy pobíhala sem a tam a bez jakýchkoliv zaváhání ošetřovala zraněné mladé dívky. Buffy se mohla v klidu vzdálit. Viděli jí a na vlastní oči se přesvědčili, že je v pořádku. Teď se ona potřebovala přesvědčit o celistvosti někoho jiného.
Musela projít ztemnělou uličkou, zahnout za roh, aby se dostala do další. Na jejím úpatí jí jakási neviditelná bariéra přinutila zastavit se. Klečel nedaleko od ní nad Gunnovým bezvládným tělem. Illyria ho se smíšenou bojácností a zmatkem uvnitř sebe objímala a její slzy se nevědomky míchaly s těmi jeho. Buffy netušila, co má dělat. Jít za ním, obejmout ho a neúnavně mu šeptat, že všechno bude zase v pořádku? Nebude. Uběhlo několik minut, než se uklidnil. Dlaní si otřel slzy z tváře a zadíval se zem kousek od něj. Prach. Nebo spíše místo, kde se kdysi nacházela kupička prachu. Zprvu nechápala. A pak jí to došlo. Spike. Srdce jí vynechalo dva údery. Znovu ho ztratila. A opět mu nestihla říct tolik věcí. Slzy se jí nahrnuly do očí. Bez mrknutí hleděla na místo, kde skončil život upíra, ne muže, který jí byl přítelem, oporou a něčím i víc, že si ani nevšimla mizící postavy na druhém konci. Vzkvétající slunce nemilosrdně dralo svoje mocné paprsky vstříc novému dni a rozedíralo závoj mlhy, který se nesl nočním zákoutím velkoměsta. Vyděsila se. Angel se musí schovat. Vycítil její spalující pohled na svých širokých ramenech a bolestně pomalu se k ní otočil. Až teď si všimla, kolik sil ho tahle proklatá válka s právníky stála. Na jeho záchranu měla posledních pár okamžiků. Nepohnula se. Illyria stále se vzlyky seděla u Gunnova těla, někde uprostřed mezi nimi. Ani jeden z nich jí však nevnímal. Odevzdaně jí hleděl do očí. Pozorně se zaposlouchala do ticha. Buch-buch buch-buch. V ten okamžik první sluneční svit zaplavil jeho obličej a dal tak vyniknout utrápené tváři a pronásledovaným očím. Posečkal několik okamžiků, naráz se otočil a zmizel do přítmí vedlejší budovy. Celou cestu zpátky do Říma se přesvědčovala, co jí tím chtěl dát najevo. Že teď se sušenková teorie týká jeho a jakmile se z toho dostane, vrátí se k ní. Opakovala si to tak dlouho, až tomu začala i věřit. Kdyby v tu chvíli tušila, jak proběhnou jejich následující setkání, možná by si přála, aby ten společný pohled v uličce za hotelem, byl jejich posledním.
* * *
Uvědomila si, že oba dva stojí bosí na přímo ledové, mramorové podlaze jakéhosi balkonu, ona celá v bílém, on celý v černém. Den a noc. Pod nimi se rozprostírala džungle velkoměsta, kam jen bylo možné dohlédnout. Stačilo by jen roztáhnout paže a celý svět by jí padl k nohám. Nepotřebovala nic z toho. Náruč, ve které se choulila, by za nic nevyměnila.
"Celé ty roky." Vyčkával. Po všech těch letech jí znal líp než sám sebe. Proto jí musel nechat pokračovat. Musel jí dovolit ulevit svojí duši, vypovídat se ze svých činů, protože jedině pak budou moct být spolu. Zahřívala jeho prsty propletené s těmi jejími. "Bylo mi jedno, odkud jsi ke mně přišel nebo co jsi byl zač. Hned ten okamžik, co jsem tě spatřila v uličce za Bronzem…"
"Jsi pochopila, že nás dva pojí něco víc. A já se k smrti bál."
Svým upřímným doznáním jí rozesmál. "Bože, Angele, a ty sis myslel co? Že jsem z kamene? Byla jsem tak mladá."
"Já vím. A snad proto jsem tě miloval ještě víc."
"Lháři." Otočila svou tvář a vzhlédla k němu. Musel se sklonit, aby jí mohl pohlédnout do očí, nebo ještě lépe, zlehoulinka jí po celé té věčnosti ochutnat. Roky tvrdě pracovala na své masce. Nenechat na sobě znát jakékoliv emoce. Dnešní noc by se jí snad podařilo ho obalamutit, jenže její oči, ve kterých štěstí jiskřilo spolu s klidem, a láskou zrazovaly jakoukoliv falešnost. Odtáhla se od něj a přešla k zábradlí. Sama sebe přesvědčila, že se už od něj dávno odpoutala.
"Tak naivně jsem se dívala na svět, že mi bylo naprosto jedno, co jsi byl zač. Angel. Nic víc, nic míň. Byl jsi prostě můj Angel. A já se ani neodvažovala pomyslet na to, že by to někdy mohlo být celé jinak. Nestarala jsem se a všechno mi přišlo neuvěřitelně jednoduché. Dokud jsi byl se mnou."
* * *
Dnešní cesta do baru mu připadala čím dál záludnější a s každým zákoutím klikatější. Tuhle rutinu opakoval od té doby, co se stal člověkem. Přes den ponořený v myšlenkách, přes noc nasávat nebo se zbloudile potulovat po ulicích.
Poté, co odešel z bitvy, se uzamkl ve svém pokoji v hotelu a několik dní z něj nevyšel. Zavřený ve tmě probodával pohledem protější zeď a s nenávistí poslouchal tlukot svého srdce. Dosáhl své odměny v okamžiku, kdy poslední z jeho přátel padl. Tím, že mu vrátili jeho život, zabil všechny, které miloval. Znovu se stal vrahem. Nikoho si nepustil k sobě. Silnou, betonovou zeď se mu kolem sebe podařilo vystavět tak vysoko, že dopředu odsoudil k neúspěchu všechny, kteří se pokoušeli jí zdolat. Odháněl je od sebe tak dlouho, dokud to nevzdali.
Zrakem sklouzl k obloze, za kterou jen tušil hvězdy. Za tu dobu, co mu tlouklo srdce mohl spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát se ocitl na slunečním světle. Stále zůstával nočním tvorem.
"Le Banquet d Amelia"
Červený nápis na zářící tabuli nad vchodem do kina oznamoval všem kolemjdoucím, jaký film se dnes promítal. Některé páry, vycházející ze dveří upoutaly jeho pozornost. Opřel se o roh domu na protější straně ulice, a jak měl ve zvyku, zahalený šerem je bez okolků pozoroval. Převážně mladí lidé. Některé dívky vycházely se zarděním, jiné zase s podivným nervózním úsměvem. Angelovi velmi připomínal stejný, jako nosívala Buffy, když měla něco za lubem, ale nebyla si jistá, jak to provést. Už se chtěl otočit, když ho zaujala postava s blond vlasy, rozhlížející se před kinem kolem sebe. Zřejmě někoho hledala. Srdce mu hlasitě pulzovalo v uších. Tak blízko. Kdyby zavolal její jméno, určitě by ho zaslechla. Olízl si rty a z hluboka se nadechl. Z dálky zaslechl, jak vykřikla a několika rychlými kroky došla ke svému zřejmě příteli. Neuvědomil si, že zadržel dech, dokud ho nezačalo pálit na plicích. Zklamaně vydechl, zavřel oči a přál si, až je znovu otevře, aby se mu to celé jenom zdálo. Pomalu pohledem doplul k místu, kde si Buffy vesele povídala s cizím mužem, vyšší postavy. Tmavé vlasy, na krátko ostříhané, tvrdé ale přitom harmonické rysy ve tváři a sportovní postava. Dobrých deset minut tam stáli, prohlíželi si program kina, sem tam letmý dotek, nesmělý úsměv, Buffyina zjevná nervozita. Srdce mu namlouvalo, že to bylo kvůli filmu. Že jí dusily vzpomínky stejně jako jeho, ale rozum mu čím dál víc vnucoval myšlenku, že její rozpačitost plynula z právě probíhající schůzky. Zřejmě jedna z prvních. Chtěl jí vidět šťastnou. Ať už s ním, nebo s někým jiným. A podle toho, jak se na toho mladíka před sebou dívala, se přesvědčil, že už svoje štěstí našla.
Došlo mu, že ona se z jejich vztahu odpoutala. Nevinil jí. Snad jí to dokonce i přál, protože to znamenalo jeho vlastní úlevu. Úsměvem uzavřel jednu kapitolu svého života, trvající skoro deset let. Cítil se volný, jako kdyby z něj někdo sejmul břemeno táhnoucí ho nemilosrdně ke dnu. Už je na čase, aby konečně začal žít. Otočil se a rázným krokem se vydal pryč, vstříc budoucnosti. Už si nevšiml podivného napětí v blondýnce přes ulici, či to jak se vymanila ze sevření a bez uvážení se rozběhla přes ulici na místo, kde ještě před několika okamžiky stál. Neslyšel jí volat se slzami jeho jméno a nemohl jí utěšit, když se uplakaná svezla podél zdi, v dlani sevřený jeho prsten Claddagh, který nechal položený na vystouplé cihle.
* * *
"Přestala jsem počítat, kolikrát jsem pozorovala tvoje záda, když jsi ode mně odcházel. Poprvé v Bronzu." Opřel si čelo o to její a se zavřenýma očima se oba pohroužili do svých vzpomínek. "Technicky vzato, když jsem tě poslala do pekla, koukala jsem ti do tváře." Angel s sebou cukl, vymanil svoje prsty z hřejivých dlaní a zamračeně si jí přeměřil.
"Tohle bylo podlý."
"Promiň." Nespustila z něj oči, když se pevně kousla a smířlivě mu nabídla krůpěj krve na svém rtu. Neváhal ani vteřinu a její nabídku přijal. Zlatavé prameny jí poletovaly kolem tváří a úplněk se vesele usmíval v celé své stříbrné kráse nad nimi.
"Pokaždé ti to trvalo déle a déle, než ses ke mně vrátil. Pán, peklo, starosta, Díkuvzdání…" Podezíravě jí od sebe odtáhl ale ona ve spěchu, aby si to špatně nevyložil, pokračovala. "Nikdy jsem neměla možnost ti poděkovat…"
"Poděkovat za co?"
"A taky pořádně vynadat."
"A je to tady."
"Ale už se to stalo a vracet se k tomu nemá cenu."
Odměnil jí sladkým polibkem. Položila si tvář na jeho hruď a úpěnlivě se snažila soustředit na život kolem sebe, než na ticho uvnitř Angelova těla.
"Pokud jsi byl se mnou, cítila jsem se živá. Dýchal jsi za mě." Několikrát rychle zamrkala. "Ne doslova, víš, jak to myslím? Jako…"
"Vím." Někdy přímo nesnášela jeho krátké, jednoslovné, tajemné odpovědi ale pro dnešek se s ní spokojila. Pro dnešek.
"Víš, že tě miluju." Zbožňovala jeho hluboký, sametově uklidňující hlas.
"Tak proč jsi mě opustil." Ani od něj nečekala žádnou odpověď, jen v tichosti upadala do blažené tmy provázené tlukotem jeho neživého srdce. To, které patřilo pouze jí.
"A já myslel, že jsi to už dávno pochopila."
"Nechci to chápat." Temenem hlavy se zavrtávala do jeho ramene. Zapadali jeden do druhého, stejně jako jeden z milionu klíčů do toho správného zámku. "Nechci tomu rozumět a už vůbec ti nechci dát za pravdu, jenže…"
"Jenže tady," ledovou dlaní zahřál místo, pod kterým její unavená a vyděšená duše bojovala s rozumem, "tady tvoje srdce zná všechny odpovědi na otázky. Jen si je musíš uvědomit." Ani nepocítila mrazivý vánek jeho polibku na své šíji. Vysnila si to, nebo se to opravdu stalo?
"Angele?"
"Hm?"
"Proč se to musí odehrávat pořád dokola?" Pohledy obou dvou se upřely kamsi do dáli a až v tenhle okamžik začala vnímat okolí.
* * *
Neúnavně bojovala o holý život a při tom polohlasně proklínala s jednotlivými údery celý svět. Boj proti prvnímu jí během noci přišel jako procházka růžovým sadem. V duchu se vztekala na Angela. Nechápala, jak si mohl myslet, že by tuhle bitvu dokázal vyhrát sám.
"Samolibý, arogantní pitomec. Tohle je můj boj, bla bla bla." Rozčilovala se. "Moje město, moje bitva, moje, moje, moje. Zajímalo by mě, co ještě není ´moje´." Svižně se stočila do kotoulu, kousek na místem, kde před vteřinou byla její hlava prosvištěl meč, bleskově se postavila na vlastní nohy a rozsáhlým máchnutím vzala najednou tři upíry.
"Nikdy se nepoučí." Béžové tričko, umazané od bláta, slizu a krve doslova plandalo na jejím prochladlém těle. Zalamentovala, že se mohla před příjezdem sem tepleji obléct. Vřavy kolem utichaly. Z povzdálí sice chvílemi zaslechla kurážné a na druhé straně i bolestné výkřiky, ale její mysl se upírala kamsi jinam. Po celonočním boji měla pocit, že má nohy jak z olova, nepůvabné pramínky teplé krve jí stékaly z několika zranění, která jí nepříjemně pálila. Rozběhla se k místu, kde se kupili její přátelé. Willow, Alex a Dawn, na kterou se stále zlobila, že se nechala doslova ukecat, aby mohla jet s nimi. Několik přemožitelek se k nim přidalo. Willow bez známky sebemenší nejistoty či únavy pobíhala sem a tam a bez jakýchkoliv zaváhání ošetřovala zraněné mladé dívky. Buffy se mohla v klidu vzdálit. Viděli jí a na vlastní oči se přesvědčili, že je v pořádku. Teď se ona potřebovala přesvědčit o celistvosti někoho jiného.
Musela projít ztemnělou uličkou, zahnout za roh, aby se dostala do další. Na jejím úpatí jí jakási neviditelná bariéra přinutila zastavit se. Klečel nedaleko od ní nad Gunnovým bezvládným tělem. Illyria ho se smíšenou bojácností a zmatkem uvnitř sebe objímala a její slzy se nevědomky míchaly s těmi jeho. Buffy netušila, co má dělat. Jít za ním, obejmout ho a neúnavně mu šeptat, že všechno bude zase v pořádku? Nebude. Uběhlo několik minut, než se uklidnil. Dlaní si otřel slzy z tváře a zadíval se zem kousek od něj. Prach. Nebo spíše místo, kde se kdysi nacházela kupička prachu. Zprvu nechápala. A pak jí to došlo. Spike. Srdce jí vynechalo dva údery. Znovu ho ztratila. A opět mu nestihla říct tolik věcí. Slzy se jí nahrnuly do očí. Bez mrknutí hleděla na místo, kde skončil život upíra, ne muže, který jí byl přítelem, oporou a něčím i víc, že si ani nevšimla mizící postavy na druhém konci. Vzkvétající slunce nemilosrdně dralo svoje mocné paprsky vstříc novému dni a rozedíralo závoj mlhy, který se nesl nočním zákoutím velkoměsta. Vyděsila se. Angel se musí schovat. Vycítil její spalující pohled na svých širokých ramenech a bolestně pomalu se k ní otočil. Až teď si všimla, kolik sil ho tahle proklatá válka s právníky stála. Na jeho záchranu měla posledních pár okamžiků. Nepohnula se. Illyria stále se vzlyky seděla u Gunnova těla, někde uprostřed mezi nimi. Ani jeden z nich jí však nevnímal. Odevzdaně jí hleděl do očí. Pozorně se zaposlouchala do ticha. Buch-buch buch-buch. V ten okamžik první sluneční svit zaplavil jeho obličej a dal tak vyniknout utrápené tváři a pronásledovaným očím. Posečkal několik okamžiků, naráz se otočil a zmizel do přítmí vedlejší budovy. Celou cestu zpátky do Říma se přesvědčovala, co jí tím chtěl dát najevo. Že teď se sušenková teorie týká jeho a jakmile se z toho dostane, vrátí se k ní. Opakovala si to tak dlouho, až tomu začala i věřit. Kdyby v tu chvíli tušila, jak proběhnou jejich následující setkání, možná by si přála, aby ten společný pohled v uličce za hotelem, byl jejich posledním.
* * *
Uvědomila si, že oba dva stojí bosí na přímo ledové, mramorové podlaze jakéhosi balkonu, ona celá v bílém, on celý v černém. Den a noc. Pod nimi se rozprostírala džungle velkoměsta, kam jen bylo možné dohlédnout. Stačilo by jen roztáhnout paže a celý svět by jí padl k nohám. Nepotřebovala nic z toho. Náruč, ve které se choulila, by za nic nevyměnila.
"Celé ty roky." Vyčkával. Po všech těch letech jí znal líp než sám sebe. Proto jí musel nechat pokračovat. Musel jí dovolit ulevit svojí duši, vypovídat se ze svých činů, protože jedině pak budou moct být spolu. Zahřívala jeho prsty propletené s těmi jejími. "Bylo mi jedno, odkud jsi ke mně přišel nebo co jsi byl zač. Hned ten okamžik, co jsem tě spatřila v uličce za Bronzem…"
"Jsi pochopila, že nás dva pojí něco víc. A já se k smrti bál."
Svým upřímným doznáním jí rozesmál. "Bože, Angele, a ty sis myslel co? Že jsem z kamene? Byla jsem tak mladá."
"Já vím. A snad proto jsem tě miloval ještě víc."
"Lháři." Otočila svou tvář a vzhlédla k němu. Musel se sklonit, aby jí mohl pohlédnout do očí, nebo ještě lépe, zlehoulinka jí po celé té věčnosti ochutnat. Roky tvrdě pracovala na své masce. Nenechat na sobě znát jakékoliv emoce. Dnešní noc by se jí snad podařilo ho obalamutit, jenže její oči, ve kterých štěstí jiskřilo spolu s klidem, a láskou zrazovaly jakoukoliv falešnost. Odtáhla se od něj a přešla k zábradlí. Sama sebe přesvědčila, že se už od něj dávno odpoutala.
"Tak naivně jsem se dívala na svět, že mi bylo naprosto jedno, co jsi byl zač. Angel. Nic víc, nic míň. Byl jsi prostě můj Angel. A já se ani neodvažovala pomyslet na to, že by to někdy mohlo být celé jinak. Nestarala jsem se a všechno mi přišlo neuvěřitelně jednoduché. Dokud jsi byl se mnou."
* * *
Dnešní cesta do baru mu připadala čím dál záludnější a s každým zákoutím klikatější. Tuhle rutinu opakoval od té doby, co se stal člověkem. Přes den ponořený v myšlenkách, přes noc nasávat nebo se zbloudile potulovat po ulicích.
Poté, co odešel z bitvy, se uzamkl ve svém pokoji v hotelu a několik dní z něj nevyšel. Zavřený ve tmě probodával pohledem protější zeď a s nenávistí poslouchal tlukot svého srdce. Dosáhl své odměny v okamžiku, kdy poslední z jeho přátel padl. Tím, že mu vrátili jeho život, zabil všechny, které miloval. Znovu se stal vrahem. Nikoho si nepustil k sobě. Silnou, betonovou zeď se mu kolem sebe podařilo vystavět tak vysoko, že dopředu odsoudil k neúspěchu všechny, kteří se pokoušeli jí zdolat. Odháněl je od sebe tak dlouho, dokud to nevzdali.
Zrakem sklouzl k obloze, za kterou jen tušil hvězdy. Za tu dobu, co mu tlouklo srdce mohl spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát se ocitl na slunečním světle. Stále zůstával nočním tvorem.
"Le Banquet d Amelia"
Červený nápis na zářící tabuli nad vchodem do kina oznamoval všem kolemjdoucím, jaký film se dnes promítal. Některé páry, vycházející ze dveří upoutaly jeho pozornost. Opřel se o roh domu na protější straně ulice, a jak měl ve zvyku, zahalený šerem je bez okolků pozoroval. Převážně mladí lidé. Některé dívky vycházely se zarděním, jiné zase s podivným nervózním úsměvem. Angelovi velmi připomínal stejný, jako nosívala Buffy, když měla něco za lubem, ale nebyla si jistá, jak to provést. Už se chtěl otočit, když ho zaujala postava s blond vlasy, rozhlížející se před kinem kolem sebe. Zřejmě někoho hledala. Srdce mu hlasitě pulzovalo v uších. Tak blízko. Kdyby zavolal její jméno, určitě by ho zaslechla. Olízl si rty a z hluboka se nadechl. Z dálky zaslechl, jak vykřikla a několika rychlými kroky došla ke svému zřejmě příteli. Neuvědomil si, že zadržel dech, dokud ho nezačalo pálit na plicích. Zklamaně vydechl, zavřel oči a přál si, až je znovu otevře, aby se mu to celé jenom zdálo. Pomalu pohledem doplul k místu, kde si Buffy vesele povídala s cizím mužem, vyšší postavy. Tmavé vlasy, na krátko ostříhané, tvrdé ale přitom harmonické rysy ve tváři a sportovní postava. Dobrých deset minut tam stáli, prohlíželi si program kina, sem tam letmý dotek, nesmělý úsměv, Buffyina zjevná nervozita. Srdce mu namlouvalo, že to bylo kvůli filmu. Že jí dusily vzpomínky stejně jako jeho, ale rozum mu čím dál víc vnucoval myšlenku, že její rozpačitost plynula z právě probíhající schůzky. Zřejmě jedna z prvních. Chtěl jí vidět šťastnou. Ať už s ním, nebo s někým jiným. A podle toho, jak se na toho mladíka před sebou dívala, se přesvědčil, že už svoje štěstí našla.
Došlo mu, že ona se z jejich vztahu odpoutala. Nevinil jí. Snad jí to dokonce i přál, protože to znamenalo jeho vlastní úlevu. Úsměvem uzavřel jednu kapitolu svého života, trvající skoro deset let. Cítil se volný, jako kdyby z něj někdo sejmul břemeno táhnoucí ho nemilosrdně ke dnu. Už je na čase, aby konečně začal žít. Otočil se a rázným krokem se vydal pryč, vstříc budoucnosti. Už si nevšiml podivného napětí v blondýnce přes ulici, či to jak se vymanila ze sevření a bez uvážení se rozběhla přes ulici na místo, kde ještě před několika okamžiky stál. Neslyšel jí volat se slzami jeho jméno a nemohl jí utěšit, když se uplakaná svezla podél zdi, v dlani sevřený jeho prsten Claddagh, který nechal položený na vystouplé cihle.
* * *
"Přestala jsem počítat, kolikrát jsem pozorovala tvoje záda, když jsi ode mně odcházel. Poprvé v Bronzu." Opřel si čelo o to její a se zavřenýma očima se oba pohroužili do svých vzpomínek. "Technicky vzato, když jsem tě poslala do pekla, koukala jsem ti do tváře." Angel s sebou cukl, vymanil svoje prsty z hřejivých dlaní a zamračeně si jí přeměřil.
"Tohle bylo podlý."
"Promiň." Nespustila z něj oči, když se pevně kousla a smířlivě mu nabídla krůpěj krve na svém rtu. Neváhal ani vteřinu a její nabídku přijal. Zlatavé prameny jí poletovaly kolem tváří a úplněk se vesele usmíval v celé své stříbrné kráse nad nimi.
"Pokaždé ti to trvalo déle a déle, než ses ke mně vrátil. Pán, peklo, starosta, Díkuvzdání…" Podezíravě jí od sebe odtáhl ale ona ve spěchu, aby si to špatně nevyložil, pokračovala. "Nikdy jsem neměla možnost ti poděkovat…"
"Poděkovat za co?"
"A taky pořádně vynadat."
"A je to tady."
"Ale už se to stalo a vracet se k tomu nemá cenu."
Odměnil jí sladkým polibkem. Položila si tvář na jeho hruď a úpěnlivě se snažila soustředit na život kolem sebe, než na ticho uvnitř Angelova těla.
"Pokud jsi byl se mnou, cítila jsem se živá. Dýchal jsi za mě." Několikrát rychle zamrkala. "Ne doslova, víš, jak to myslím? Jako…"
"Vím." Někdy přímo nesnášela jeho krátké, jednoslovné, tajemné odpovědi ale pro dnešek se s ní spokojila. Pro dnešek.
POKRAČUJE NA ALL THE SAME 2.ČASŤ