Obratně zabalancovala, když do ní někdo vrazil ve dveřích nákupního centra. Zastavila se. V pořádku, nic jí neupadlo. Připadala si jako vánoční stromeček. Doslova obalená taškami po celodenním nákupu. Jídlo je už v autě, dárky pro Scoobies měla jakž takž taky nakoupené. Ještě by se měla zastavit v hračkářství, koupit něco navíc pro Jesseho, jak jí Alex neustále vyprávěl, Jesse a hračky, to prostě patřilo k sobě.
Milovala rozmazlování Alexova syna, i když to vlastně obnášelo pouze nakupování hraček. Vzhledem k tomu, že se Alex přestěhoval do Baltimoru, nikdy se s jeho synkem nespatřila. Tyhle Vánoce byla první příležitost, kdy se s ním mohli všichni osobně setkat. Willow se poslední rok tvářila tajuplně ohledně partnerství a Buffy z ní za žádnou cenu nemohla dostat jméno té šťastné, i když stoprocentně věděla, že to není Kennedy. Kdežto Giles žil pokojně ve svazku s Olivií od pádu Prvního a v podstatě to byl právě on, kdo zorganizoval tohle setkání po letech. Faith dorazila před několika dny, překvapivě v doprovodu šarmantního gentlemana, což u ostatních vyvolalo dávivé záchvaty kašle nebo udivené pohledy. Andrew se dostavil v tvídovém saku, takže nebylo pochyb, že se stále horlivě věnoval práci v Radě, kdežto Dawn přijela s naprosto vyčerpaně flegmatickým výrazem ve tváři ze San Diega. Hned po příjezdu se jako balvan svezla do měkké sedačky a do minuty usnula. Nikdo se nedivil. Po unavujících cestách skrz celý svět, kdy jí neustále volali, že se otevřel portál tady a hned zase támhle, neměla moc času na odpočinek. Když zasedli k první společné večeři, zaplavil Buffy pocit naplnění a celistvosti. Poprvé od kdy? Už si vlastně ani nepamatovala, kdy jí bylo takhle dobře.
Stála před hračkářstvím a rychle se rozhodovala. Buď sjede výtahem dolů, uloží všechny ty tašky do auta a vrátí se bez jakékoliv zátěže, nebo se bude protahovat mezi úzkými regály a podstoupí riziko zranění několik uřvaných dětí nebo se jí svojí šikovností podaří shodit pár rozbitných hraček z regálu. Mrkla k výtahu, potom ke vstupu do obchodu.
"Kašlu na to." Zhluboka se nadechla a kurážně vyrazila.
Hned u vchodu se jí nezbedný chlapeček připletl pod nohy. Klopýtla a jak se snažila udržet balanc, při otočce bouchla papírovou taškou další dítě do obličeje, které, jak by přísahala, tam ještě před vteřinou nebylo. Rychle se vzpřímila a než se mohli na ní vrhnout rozezlení rodiče, zahnula za přeplněný regál. Prokličkovala až kamsi dozadu, a když se v její blízkosti nenacházelo ani jedno stvoření narozené po počátku druhého milénia, vyčerpaně si ulevila. Pohledem se stočila ke třem dětským židličkám a plastikovému stolečku, u kterého poslušně seděl asi čtyřletý klučina a pilně kreslil jakýsi obrázek. Urputně při tom v soustředěnosti krčil čelíčko. Po chvíli odložil černou pastelku a znaleckým okem dítěte si kriticky prohlížel právě vytvořené veledílo. Buffyin úsměv rostl každou chvílí. Takové dítě by chtěla mít a ne ty ječící a vřeštící obludy, prohánějící se tam vepředu. Po dvou krocích došla až k němu a opřela o zeď všechny svoje tašky. Poklekla k němu a pohlédla do ohromných, dětsky důvěřivých očí.
"Ahoj, já jsem Buffy." Chlapeček zůstal tiše a jen jí pozoroval. Bylo na něm znát, že váhal, zda s ní bude mluvit nebo ne. Doma mu pořád opakovali, že s cizími lidmi se mluvit nemá. "Co tady tak velkej kluk jako ty dělá sám?" Opětovně se nedočkala žádné odpovědi, a tak to jednoduše vzdala. "Vidíš ty tašky? Myslíš, že bys mi je mohl pohlídat, než se vrátím?" Konečně hošík kývl na odpověď. Buffy se na něj zářivě usmála. "Děkuju." Pohled jí padl na obrázek ležící na stole. Opatrně ho uchopila konečky prstů. "Copak to je?" Sjel jí pohledem, jako kdyby si chtěl zaťukat na čelo, jak hloupá tahle paní je.
"Pšeci maminka a tatínek."
"Aha." Významně mu pokývala na odpověď a marně se snažila potlačit smích. Pohled jí padl na postavičky na papíře. Uprostřed papíru se vyjímal chlapec, po jehož každé straně stála jedna postavička. Maminka, zlatovlasá princezna s úsměvem přec celý obličej. Doslova. Tatínek, černý rytíř s vlasy, jako po elektrickém šoku. Pocítila nepatrné bodnutí v místech, kde se prý nacházela duše. Ale jenom opravdu nepatrné. Usmála se na chlapce, vrátila mu arch čtvrtky a vydala se ke stojanu s legem a všemi možnými panďuláky, které Jesse tak zbožňoval.
Po asi deseti minutách, kdy si už nevěděla rady a se zavřenýma očima prostě šáhla po nějaké krabici se vrátila zpátky k chlapci, který seděl vzpřímeně a něco zasvěceně vysvětloval muži, klečícímu vedle něj.
"…ale ta paní žíkala…"
"Tak víš co, Liame? Půjdeme se spolu podívat, jestli tu paní nenajdeme a pokud ne, odevzdáme tašky prodavačce a až se ta paní vrátí, určitě si je u ní vyzvedne. Co ty na to?"
"Kay." Chlapec vztáhnul ručičky a lehce se nechal zvednout ze židle. Muž s ním se otočil a v tu chvíli by se v Buffy krve nedořezal. Musela si v hlavě neustále opakovat. Nádech, výdech, nádech, výdech… Mladého muže před ní zřejmě trápil stejný problém. Ale jako první se vzchopil a sebral veškerou svou kuráž.
"Buffy."
"Connore."
Všechny svaly se v Buffyině obličeji najednou uvolnily. Liam se držel pevně Connorova zátylku a na Buffy v ten okamžik hleděly dva páry stejných očí. Oba dva se na ní plaše usmáli a v každém z nich poznala něco z Něj. Otec a syn. S Connorem se občas potkala, vzhledem k tomu, že nebydleli zas až tak daleko od sebe. Ale ty první okamžiky, než se rozpovídali, byli pokaždé stejně rozpačité. Jakmile to z nich opadlo, bavili se nenuceně o všedních záležitostech. Nikdy ne vtíravě a nikdy ne dopodrobna. Jakmile se rozhovor stočil na Angela, už po několik let se Buffy dočkala skoro identických odpovědí.
"A… jak se má Angel?"
"Táta? Dobře."
"Fajn." Chvilka dramatického odmlčení. "A co práce?"
"Práce má dost."
"To je dobře."
"Jo, to jo."
Buffy nechápala, proč se Connor vyjadřoval o Angelovi tak stroze, ale nikdy se neodvážila zeptat.
"Vánoce." S přehnaným vyčerpáním rozhodila rukama a vykoulila oči, což rozesmálo oba dva. "Tak já vás už nechám a nebudu zdržovat." Shýbla se pro tašky.
"Nezdržuješ, Buffy."
"Veselé Vánoce, Connore." Spokojeně na něj mrkla. Bože, kdyby Angel nebyl takový paličák, tak by teď před ní mohl stát její syn a vnuk. Zděsila se. Vnuk ne. Na vnuka je ještě šíííleně mladá. Syn. Její syn, v Liamově věku. Mohli mít oba dva, Connora i Liama. "Veselé Vánoce, Liame." Usmála se na něj.
"Veselé Vánoce, Buffy."
"Mějte se." Otočila se a narazila do zdi. Do měkké zdi? Dvě paže jí zabránili v tom, aby se před nimi rozplácla jak široká, tak dlouhá. Otřepala se během té sekundy, než zkoordinovala svoje pohyby, zavřela oči a vdechla jemnou vůni. A pak hlasitě polkla.
"Buffy."
"Angele." Povzdechla si. Celou tu dobu, kdy se pokoušela vymanit z vězení, do kterého jí uvrhl před skoro patnácti lety. Po Vánocích jí bude 31. Bez dětí, bez manžela, s občasným přítelem, kočkou, na kterou byla její sestra alergická a neuvěřitelnou chutí praštit ho do brady. Záviděla mu, že on tohle všechno má. Díky Connorovi se může těšit z rodinného pohodlí. Když ho tam ale pozorovala stát před sebou, napadlo jí, že možná přeci jenom není pozdě. Měla Connora ráda a Liama si zamilovala od první chvíle, co ho spatřila. Stačil jí jenom záblesk naděje v jeho očích. Jenom ta špetička, kterou tam na okamžik zahlédla a srdce jí poskočilo radostí. Přeci jenom by to mohlo vyjít. Zlehka se prsty dotkla těch Angelových. Neuhnul a pevně je sevřel.
"Angele…"
"Tatííí."
Okamžitě vymanila svoje prsty z těch jeho ale ani na vteřinu z něj nespustila zrak. Uhnul pohledem jenom, když si od Connora přebral Liama. Dal jí čas na útěk.
"Kde je maminka?"
"Čeká na nás dole, přišel jsem vás vyzvednout."
Zavládlo nepříjemné ticho.
"Tak my půjdeme." Connor si odkašlal a statečně udělal první krok. Převzal si zpátky Liama a vytratil se s ním kamsi do spletiště nákupního centra.
"Buffy."
Beze slova zakroutila hlavou na nesouhlas. Pohledem vypalovala díru do míst, ze kterých slyšela silný a pravidelný tlukot. Ten její se jí naopak zdál přerývaný a každým okamžikem čím dál slabší. S každým dalším úderem ztrácelo chuť k životu.
Nemohla se mu podívat do očí. Neodvážila se.
Prsty jí sevřel rameno. Oběma projela elektrizující vlna. Vykroutila se z jeho sevření.
Udělal krok vpřed. Ona krok zpět.
Sklopila zrak na zem. Nesmí jí vidět plakat, nedovolí mu to. Nedovolí.
"Je mi to líto." Angel jen pronesl pevným až ledově klidným hlasem.
Když se znovu odvážila otevřít oči, přivítaly jí jeho mizící záda a pak už jenom prázdná ulička.
* * *
"Víš, že budu muset jít."
"Cože?" Překvapeně k němu vzhlédla a okamžitě mezi prsty pevně sevřela látku jeho saténové košile. Oba dva měli rádi jeho košile. On na ní, ona na něm. "Já… já, tě nenechám odejít. Ne. Ne. Ne teď… když, když ses ke mně vrátil." Zběsile vrtěla hlavou na nesouhlas. "Nemůžu tě ztratit, Angele. Už nemůžu."
"Shh, zlato." Schovala tvář do bezpečí jeho velké, chladné dlaně. Stříbrný kroužek se jí zaleskl před očima. Srdcem k sobě. Slzy jí svévolně padaly po tvářích a on je trpělivě stíral bříšky prstů, nebo svými polibky. Objala ho kolem pasu. Zadoufala, že když se ho bude držet hodně pevně, nezmizí jí. "Nemůžu tu zůstat a ty ze všech nejlíp bys měla vědět, že se tam musím vrátit."
"Fajn!" Zaplavila jí vlna vzteku a rozkřikla se na něj. "Už je to tady znovu. Pořád dokola. Tak to řekni. Řekni, že mě znovu opouštíš."
"Buffy…"
"Dělej, jak myslíš!" Malilinkaté dešťové kapičky jako bílý závoj zahltily celé nebe. "Jdi si!" Tentokrát se s nimi snoubily i její hrachové slzy, stejné jako ty jeho. "Nebudu ti bránit a víš ty proč? Protože se zase vrátíš. Přiběhneš ke mně se svým vyděšeným srdcem v dlaních a já tě budu kolébat, dokud všechna ta bolest neodpluje. Budu tě utěšovat do té doby než zase nabereš síly k tomu, abys mě znovu opustil, a já tě nechám jít a jen budu hloupě doufat, že ti to nebude trvat tak dlouho, než znovu najdeš cestu…"
"Už jsem jí našel." Odpověděl jí klidným hlasem.
"No, tak zřejmě asi nevede ke mně." Kousavým hlasem se ho snažila vyprovokovat. Jak nesnášela ten jeho kamenný výraz.
"Oba dva víme, že si nepřeju nic víc, než být s tebou. Navždy. Jenže mám svoje povinnosti. Oni mě potřebují."
Zarputile odmítala reagovat. V neuvěření pozvedl oči k černočernému nebi, jako kdyby žádal o radu. Ještě naposledy se na ní prosebně zadíval a otočil k ní svá záda. Opět.
"Angele!" Neštěstí a slzy v hedvábném hlase ho zastavily. Než stihla mrknout, objímal jí ve svém náručí a tiskl jí k sobě tak pevně, jako kdyby na tom záležel celý jeho život.
"Budu na tebe čekat." Hřbetem prstů jí pohladil po tváři, vtiskl polibek na čelo, usmál se a okamžik na to se ocitla Buffy na balkoně sama.
* * *
Ignorovala hlasité bušení na dveře. Máchla ledabyle rukou, ve snaze odehnat obtížný hmyz a napila se z lahve jakési whisky, kterou jí Giles věnoval k výjimečným příležitostem. ´No.´ Ušklíbla se. ´Dnešek rozhodně je výjimečný.´ Opět ten vtíravý zvuk. Postavila láhev před sebe na stoleček a pevně si přitiskla dlaně k uším. Začala si mručet monotónní melodii. Další rány na dveře.
"Nejsme doma!" Zavolala hlasitě, tak aby si byla jistá, že jí nezvaný návštěvník uslyší. Pak pochopila nesmyslnost svých slov. "Kruci." Zaklela. Rychle uchopila skleněnou láhev za hrdlo a horečnatě přemýšlela, kam jí schovat, aniž by si jí později kdokoliv všiml. Tekutina uvnitř zašplouchala. Uvědomila si, že je tam vlastně už jenom krapet a na jeden lok spotřebovala zbývající zlatavou kapalinu. Uspokojeně si prohlídla obsah, který se během noci podařilo vypít. Ta láhev byla předtím plná. Bez zájmu jí postavila ke květináči a vyrazila ke dveřím. Už cestou si začala uvědomovat, že pití nebyl dobrý nápad. Ještě než je otevřela, tušila, kdo bude stát za nimi.
"Co tady chceš?" Nepřátelsky zúžila oči. Jako kočka chystající se na lov.
"Já… uh. Ahoj." Vykolejila ho. Celou cestu si připravoval řeč o tom, jak nemůžou být spolu, protože on má závazky někde jinde a že to byl přeci její nápad, držet si odstup a že… a že… a že…
"Co tady chceš?" Přešla jeho brblání.
"Můžu dál?"
Beze slova otevřela dveře dovnitř. Světla byla zhasnutá. Za tu dobu se přizpůsobila tmě. Došli až do obývacího pokoje.
"Buffy, já…" Nepotřeboval upíří čich na to, aby poznal pach alkoholu. Rozhlédl se kolem sebe. Pohledem těkal mezi prázdnou lahví a prapodivně pobledlou přemožitelkou. "Neuvěřitelná." Posadil se do křesla a jednoduchým pohybem si promnul čelo. Rozbolela ho hlava. Když po chvíli vzhlédl, Buffy kamsi zmizela. Zvedl se a podle dávivých zvuků jí našel v koupelně. Nenamáhal se rozsvítit. Ani jednomu z nich by to neudělalo dobře. Klekl si vedle ní a opatrně jí přidržoval vlasy. Začalo se mu dělat špatně od žaludku a chvíli bojoval s touhou odstrčit jí a sám si ulevit. Už neměla co víc ze sebe dostat. Stáhl jí k sobě za rameno a oba dva odpočívali zády o obloženou zeď koupelny.
"Bolí mě hlava." Zaškemrala jako malé dítě.
"Mě taky." Nevrle jí odsekl. Přemýšlel o tom, proč sem za ní vlastně jel. Co ho dohnalo k tomu, vykrást se ve tři ráno z teplé postele, nastartovat auto z garáže a jet přes celé město za ženou, kterou dávno opustil, ke které ho už několik let nic nepoutalo. Tiše mu vzlykala do kožené bundy. Chvíli jí hladil ve vlasech, pak jí pomohl na nohy, podal ručník a zanechal, aby se mohla sama podle potřeby upravit. Seděl v pokoji bez hnutí dobrých dvacet minut, než se konečně objevila ve dveřích. Po alkoholu ani stopy. Vyšla ven do noci a posadila se na schody verandy. Angel jí po chvíli následoval.
"Jsi s nimi šťastný?" Uvažoval, jak cizí se mu zdál její hlas. Jak cizí je vlastně ta bytost vedle něj. Vždyť jí vůbec neznal.
"Jsem."
"To je dobře." Opřela se tváří o jeho rameno a propletla dlaň s tou jeho. Po chvilce ticha je spojené zvedla k ústům a tu jeho jemně políbila. Prsty obemknula ty jeho v pěst, překotně se postavila a mžik na to za ní zaklapl zámek vchodových dveří. Seděl na jejích schodech až do svítání a slzy se mu neúnavně vsakovaly do modré košile. Prohlížel si svou pěst a moc dobře tušil, co uvnitř najde. Miloval svojí rodinu. Bezmezně. Jenže ten kroužek, pálící ho do dlaně, který zanechal před několika lety na opuštěné cihle v jedné potemnělé uličce, ho naplňoval nenávistí k sobě samému. Nenávistí k životu. A tehdy všechna ta zloba a bolest propukla naplno. Třista let tíhy a viny, které musí znovu překonat. Kvůli svým synům, kvůli svojí ženě, kvůli jedné přemožitelce. Stačilo pár minut s ní a těžce vypracované lidství zmizelo do háje. Pozorovala ho z okna, jak rychlým krokem nastoupil do svého oblíbeného vozu a teprve po jeho odjezdu si dovolila ten luxus žalu a smutku. Tentokrát ho spatřila odcházet naposledy.
* * *
Připadala si lehká jak letní vánek. Zavřela oči a rozpřáhla paže. A ono opravdu. Celý svět jí ležel u nohou. Žádná náruč, do které by se mohla schovat. Nic. A přitom se konečně po letech cítila svobodná. Bez závazků. Se smíchem se dvakrát zatočila dokola. Zastavila se a smích ustal. Rozplakala se. Schovala tvář do dlaní a silné vzlyky mocně otřásaly celým jejím drobným tělem. Napřímila se. Nesmí být smutná. Nechtěl by to tak, že? Pohlédla směrem k nebi, chtěla spatřit hvězdy a měsíc, stejně, jako před chvílí, kdy tu stál s ní. Jenže přes silná světla nebylo možné cokoliv zahlédnout. Jako všichni obyvatelé andělského města si jen mohla představovat, co se za nimi asi skrývá. Povzdechla si a vrátila se do teplého pokoje. Jen co vstoupila na měkký koberec, uvědomila si, jak moc jí zábly chodidla. Lehla si na postel a na hruď si přitiskla kdysi na třikrát složený papír. Obsah znala nazpaměť.
S nesmírným zármutkem…
…navždy opustil…
…po nešťastné náhodě…
…milovaný manžel, starostlivý otec…
´…věrný přítel, laskavý člověk, citlivá duše. Moje duše.´ Věděla, že musí žít. Chtěla žít. Kvůli němu, kvůli tomu, co jí z něj zbylo i tomu, o co je osud připravil. A pak se setkají a prožijí věčnost spolu. Tak, jak o tom snila už od svých šestnácti. Než nadejde její chvíle, bude bojovat každodenní bitvy. Ale přes noc. Přes noc budou patřit jenom sobě. Jako tomu bylo doposud. Pořád dokola.
~ konec ~
Milovala rozmazlování Alexova syna, i když to vlastně obnášelo pouze nakupování hraček. Vzhledem k tomu, že se Alex přestěhoval do Baltimoru, nikdy se s jeho synkem nespatřila. Tyhle Vánoce byla první příležitost, kdy se s ním mohli všichni osobně setkat. Willow se poslední rok tvářila tajuplně ohledně partnerství a Buffy z ní za žádnou cenu nemohla dostat jméno té šťastné, i když stoprocentně věděla, že to není Kennedy. Kdežto Giles žil pokojně ve svazku s Olivií od pádu Prvního a v podstatě to byl právě on, kdo zorganizoval tohle setkání po letech. Faith dorazila před několika dny, překvapivě v doprovodu šarmantního gentlemana, což u ostatních vyvolalo dávivé záchvaty kašle nebo udivené pohledy. Andrew se dostavil v tvídovém saku, takže nebylo pochyb, že se stále horlivě věnoval práci v Radě, kdežto Dawn přijela s naprosto vyčerpaně flegmatickým výrazem ve tváři ze San Diega. Hned po příjezdu se jako balvan svezla do měkké sedačky a do minuty usnula. Nikdo se nedivil. Po unavujících cestách skrz celý svět, kdy jí neustále volali, že se otevřel portál tady a hned zase támhle, neměla moc času na odpočinek. Když zasedli k první společné večeři, zaplavil Buffy pocit naplnění a celistvosti. Poprvé od kdy? Už si vlastně ani nepamatovala, kdy jí bylo takhle dobře.
Stála před hračkářstvím a rychle se rozhodovala. Buď sjede výtahem dolů, uloží všechny ty tašky do auta a vrátí se bez jakékoliv zátěže, nebo se bude protahovat mezi úzkými regály a podstoupí riziko zranění několik uřvaných dětí nebo se jí svojí šikovností podaří shodit pár rozbitných hraček z regálu. Mrkla k výtahu, potom ke vstupu do obchodu.
"Kašlu na to." Zhluboka se nadechla a kurážně vyrazila.
Hned u vchodu se jí nezbedný chlapeček připletl pod nohy. Klopýtla a jak se snažila udržet balanc, při otočce bouchla papírovou taškou další dítě do obličeje, které, jak by přísahala, tam ještě před vteřinou nebylo. Rychle se vzpřímila a než se mohli na ní vrhnout rozezlení rodiče, zahnula za přeplněný regál. Prokličkovala až kamsi dozadu, a když se v její blízkosti nenacházelo ani jedno stvoření narozené po počátku druhého milénia, vyčerpaně si ulevila. Pohledem se stočila ke třem dětským židličkám a plastikovému stolečku, u kterého poslušně seděl asi čtyřletý klučina a pilně kreslil jakýsi obrázek. Urputně při tom v soustředěnosti krčil čelíčko. Po chvíli odložil černou pastelku a znaleckým okem dítěte si kriticky prohlížel právě vytvořené veledílo. Buffyin úsměv rostl každou chvílí. Takové dítě by chtěla mít a ne ty ječící a vřeštící obludy, prohánějící se tam vepředu. Po dvou krocích došla až k němu a opřela o zeď všechny svoje tašky. Poklekla k němu a pohlédla do ohromných, dětsky důvěřivých očí.
"Ahoj, já jsem Buffy." Chlapeček zůstal tiše a jen jí pozoroval. Bylo na něm znát, že váhal, zda s ní bude mluvit nebo ne. Doma mu pořád opakovali, že s cizími lidmi se mluvit nemá. "Co tady tak velkej kluk jako ty dělá sám?" Opětovně se nedočkala žádné odpovědi, a tak to jednoduše vzdala. "Vidíš ty tašky? Myslíš, že bys mi je mohl pohlídat, než se vrátím?" Konečně hošík kývl na odpověď. Buffy se na něj zářivě usmála. "Děkuju." Pohled jí padl na obrázek ležící na stole. Opatrně ho uchopila konečky prstů. "Copak to je?" Sjel jí pohledem, jako kdyby si chtěl zaťukat na čelo, jak hloupá tahle paní je.
"Pšeci maminka a tatínek."
"Aha." Významně mu pokývala na odpověď a marně se snažila potlačit smích. Pohled jí padl na postavičky na papíře. Uprostřed papíru se vyjímal chlapec, po jehož každé straně stála jedna postavička. Maminka, zlatovlasá princezna s úsměvem přec celý obličej. Doslova. Tatínek, černý rytíř s vlasy, jako po elektrickém šoku. Pocítila nepatrné bodnutí v místech, kde se prý nacházela duše. Ale jenom opravdu nepatrné. Usmála se na chlapce, vrátila mu arch čtvrtky a vydala se ke stojanu s legem a všemi možnými panďuláky, které Jesse tak zbožňoval.
Po asi deseti minutách, kdy si už nevěděla rady a se zavřenýma očima prostě šáhla po nějaké krabici se vrátila zpátky k chlapci, který seděl vzpřímeně a něco zasvěceně vysvětloval muži, klečícímu vedle něj.
"…ale ta paní žíkala…"
"Tak víš co, Liame? Půjdeme se spolu podívat, jestli tu paní nenajdeme a pokud ne, odevzdáme tašky prodavačce a až se ta paní vrátí, určitě si je u ní vyzvedne. Co ty na to?"
"Kay." Chlapec vztáhnul ručičky a lehce se nechal zvednout ze židle. Muž s ním se otočil a v tu chvíli by se v Buffy krve nedořezal. Musela si v hlavě neustále opakovat. Nádech, výdech, nádech, výdech… Mladého muže před ní zřejmě trápil stejný problém. Ale jako první se vzchopil a sebral veškerou svou kuráž.
"Buffy."
"Connore."
Všechny svaly se v Buffyině obličeji najednou uvolnily. Liam se držel pevně Connorova zátylku a na Buffy v ten okamžik hleděly dva páry stejných očí. Oba dva se na ní plaše usmáli a v každém z nich poznala něco z Něj. Otec a syn. S Connorem se občas potkala, vzhledem k tomu, že nebydleli zas až tak daleko od sebe. Ale ty první okamžiky, než se rozpovídali, byli pokaždé stejně rozpačité. Jakmile to z nich opadlo, bavili se nenuceně o všedních záležitostech. Nikdy ne vtíravě a nikdy ne dopodrobna. Jakmile se rozhovor stočil na Angela, už po několik let se Buffy dočkala skoro identických odpovědí.
"A… jak se má Angel?"
"Táta? Dobře."
"Fajn." Chvilka dramatického odmlčení. "A co práce?"
"Práce má dost."
"To je dobře."
"Jo, to jo."
Buffy nechápala, proč se Connor vyjadřoval o Angelovi tak stroze, ale nikdy se neodvážila zeptat.
"Vánoce." S přehnaným vyčerpáním rozhodila rukama a vykoulila oči, což rozesmálo oba dva. "Tak já vás už nechám a nebudu zdržovat." Shýbla se pro tašky.
"Nezdržuješ, Buffy."
"Veselé Vánoce, Connore." Spokojeně na něj mrkla. Bože, kdyby Angel nebyl takový paličák, tak by teď před ní mohl stát její syn a vnuk. Zděsila se. Vnuk ne. Na vnuka je ještě šíííleně mladá. Syn. Její syn, v Liamově věku. Mohli mít oba dva, Connora i Liama. "Veselé Vánoce, Liame." Usmála se na něj.
"Veselé Vánoce, Buffy."
"Mějte se." Otočila se a narazila do zdi. Do měkké zdi? Dvě paže jí zabránili v tom, aby se před nimi rozplácla jak široká, tak dlouhá. Otřepala se během té sekundy, než zkoordinovala svoje pohyby, zavřela oči a vdechla jemnou vůni. A pak hlasitě polkla.
"Buffy."
"Angele." Povzdechla si. Celou tu dobu, kdy se pokoušela vymanit z vězení, do kterého jí uvrhl před skoro patnácti lety. Po Vánocích jí bude 31. Bez dětí, bez manžela, s občasným přítelem, kočkou, na kterou byla její sestra alergická a neuvěřitelnou chutí praštit ho do brady. Záviděla mu, že on tohle všechno má. Díky Connorovi se může těšit z rodinného pohodlí. Když ho tam ale pozorovala stát před sebou, napadlo jí, že možná přeci jenom není pozdě. Měla Connora ráda a Liama si zamilovala od první chvíle, co ho spatřila. Stačil jí jenom záblesk naděje v jeho očích. Jenom ta špetička, kterou tam na okamžik zahlédla a srdce jí poskočilo radostí. Přeci jenom by to mohlo vyjít. Zlehka se prsty dotkla těch Angelových. Neuhnul a pevně je sevřel.
"Angele…"
"Tatííí."
Okamžitě vymanila svoje prsty z těch jeho ale ani na vteřinu z něj nespustila zrak. Uhnul pohledem jenom, když si od Connora přebral Liama. Dal jí čas na útěk.
"Kde je maminka?"
"Čeká na nás dole, přišel jsem vás vyzvednout."
Zavládlo nepříjemné ticho.
"Tak my půjdeme." Connor si odkašlal a statečně udělal první krok. Převzal si zpátky Liama a vytratil se s ním kamsi do spletiště nákupního centra.
"Buffy."
Beze slova zakroutila hlavou na nesouhlas. Pohledem vypalovala díru do míst, ze kterých slyšela silný a pravidelný tlukot. Ten její se jí naopak zdál přerývaný a každým okamžikem čím dál slabší. S každým dalším úderem ztrácelo chuť k životu.
Nemohla se mu podívat do očí. Neodvážila se.
Prsty jí sevřel rameno. Oběma projela elektrizující vlna. Vykroutila se z jeho sevření.
Udělal krok vpřed. Ona krok zpět.
Sklopila zrak na zem. Nesmí jí vidět plakat, nedovolí mu to. Nedovolí.
"Je mi to líto." Angel jen pronesl pevným až ledově klidným hlasem.
Když se znovu odvážila otevřít oči, přivítaly jí jeho mizící záda a pak už jenom prázdná ulička.
* * *
"Víš, že budu muset jít."
"Cože?" Překvapeně k němu vzhlédla a okamžitě mezi prsty pevně sevřela látku jeho saténové košile. Oba dva měli rádi jeho košile. On na ní, ona na něm. "Já… já, tě nenechám odejít. Ne. Ne. Ne teď… když, když ses ke mně vrátil." Zběsile vrtěla hlavou na nesouhlas. "Nemůžu tě ztratit, Angele. Už nemůžu."
"Shh, zlato." Schovala tvář do bezpečí jeho velké, chladné dlaně. Stříbrný kroužek se jí zaleskl před očima. Srdcem k sobě. Slzy jí svévolně padaly po tvářích a on je trpělivě stíral bříšky prstů, nebo svými polibky. Objala ho kolem pasu. Zadoufala, že když se ho bude držet hodně pevně, nezmizí jí. "Nemůžu tu zůstat a ty ze všech nejlíp bys měla vědět, že se tam musím vrátit."
"Fajn!" Zaplavila jí vlna vzteku a rozkřikla se na něj. "Už je to tady znovu. Pořád dokola. Tak to řekni. Řekni, že mě znovu opouštíš."
"Buffy…"
"Dělej, jak myslíš!" Malilinkaté dešťové kapičky jako bílý závoj zahltily celé nebe. "Jdi si!" Tentokrát se s nimi snoubily i její hrachové slzy, stejné jako ty jeho. "Nebudu ti bránit a víš ty proč? Protože se zase vrátíš. Přiběhneš ke mně se svým vyděšeným srdcem v dlaních a já tě budu kolébat, dokud všechna ta bolest neodpluje. Budu tě utěšovat do té doby než zase nabereš síly k tomu, abys mě znovu opustil, a já tě nechám jít a jen budu hloupě doufat, že ti to nebude trvat tak dlouho, než znovu najdeš cestu…"
"Už jsem jí našel." Odpověděl jí klidným hlasem.
"No, tak zřejmě asi nevede ke mně." Kousavým hlasem se ho snažila vyprovokovat. Jak nesnášela ten jeho kamenný výraz.
"Oba dva víme, že si nepřeju nic víc, než být s tebou. Navždy. Jenže mám svoje povinnosti. Oni mě potřebují."
Zarputile odmítala reagovat. V neuvěření pozvedl oči k černočernému nebi, jako kdyby žádal o radu. Ještě naposledy se na ní prosebně zadíval a otočil k ní svá záda. Opět.
"Angele!" Neštěstí a slzy v hedvábném hlase ho zastavily. Než stihla mrknout, objímal jí ve svém náručí a tiskl jí k sobě tak pevně, jako kdyby na tom záležel celý jeho život.
"Budu na tebe čekat." Hřbetem prstů jí pohladil po tváři, vtiskl polibek na čelo, usmál se a okamžik na to se ocitla Buffy na balkoně sama.
* * *
Ignorovala hlasité bušení na dveře. Máchla ledabyle rukou, ve snaze odehnat obtížný hmyz a napila se z lahve jakési whisky, kterou jí Giles věnoval k výjimečným příležitostem. ´No.´ Ušklíbla se. ´Dnešek rozhodně je výjimečný.´ Opět ten vtíravý zvuk. Postavila láhev před sebe na stoleček a pevně si přitiskla dlaně k uším. Začala si mručet monotónní melodii. Další rány na dveře.
"Nejsme doma!" Zavolala hlasitě, tak aby si byla jistá, že jí nezvaný návštěvník uslyší. Pak pochopila nesmyslnost svých slov. "Kruci." Zaklela. Rychle uchopila skleněnou láhev za hrdlo a horečnatě přemýšlela, kam jí schovat, aniž by si jí později kdokoliv všiml. Tekutina uvnitř zašplouchala. Uvědomila si, že je tam vlastně už jenom krapet a na jeden lok spotřebovala zbývající zlatavou kapalinu. Uspokojeně si prohlídla obsah, který se během noci podařilo vypít. Ta láhev byla předtím plná. Bez zájmu jí postavila ke květináči a vyrazila ke dveřím. Už cestou si začala uvědomovat, že pití nebyl dobrý nápad. Ještě než je otevřela, tušila, kdo bude stát za nimi.
"Co tady chceš?" Nepřátelsky zúžila oči. Jako kočka chystající se na lov.
"Já… uh. Ahoj." Vykolejila ho. Celou cestu si připravoval řeč o tom, jak nemůžou být spolu, protože on má závazky někde jinde a že to byl přeci její nápad, držet si odstup a že… a že… a že…
"Co tady chceš?" Přešla jeho brblání.
"Můžu dál?"
Beze slova otevřela dveře dovnitř. Světla byla zhasnutá. Za tu dobu se přizpůsobila tmě. Došli až do obývacího pokoje.
"Buffy, já…" Nepotřeboval upíří čich na to, aby poznal pach alkoholu. Rozhlédl se kolem sebe. Pohledem těkal mezi prázdnou lahví a prapodivně pobledlou přemožitelkou. "Neuvěřitelná." Posadil se do křesla a jednoduchým pohybem si promnul čelo. Rozbolela ho hlava. Když po chvíli vzhlédl, Buffy kamsi zmizela. Zvedl se a podle dávivých zvuků jí našel v koupelně. Nenamáhal se rozsvítit. Ani jednomu z nich by to neudělalo dobře. Klekl si vedle ní a opatrně jí přidržoval vlasy. Začalo se mu dělat špatně od žaludku a chvíli bojoval s touhou odstrčit jí a sám si ulevit. Už neměla co víc ze sebe dostat. Stáhl jí k sobě za rameno a oba dva odpočívali zády o obloženou zeď koupelny.
"Bolí mě hlava." Zaškemrala jako malé dítě.
"Mě taky." Nevrle jí odsekl. Přemýšlel o tom, proč sem za ní vlastně jel. Co ho dohnalo k tomu, vykrást se ve tři ráno z teplé postele, nastartovat auto z garáže a jet přes celé město za ženou, kterou dávno opustil, ke které ho už několik let nic nepoutalo. Tiše mu vzlykala do kožené bundy. Chvíli jí hladil ve vlasech, pak jí pomohl na nohy, podal ručník a zanechal, aby se mohla sama podle potřeby upravit. Seděl v pokoji bez hnutí dobrých dvacet minut, než se konečně objevila ve dveřích. Po alkoholu ani stopy. Vyšla ven do noci a posadila se na schody verandy. Angel jí po chvíli následoval.
"Jsi s nimi šťastný?" Uvažoval, jak cizí se mu zdál její hlas. Jak cizí je vlastně ta bytost vedle něj. Vždyť jí vůbec neznal.
"Jsem."
"To je dobře." Opřela se tváří o jeho rameno a propletla dlaň s tou jeho. Po chvilce ticha je spojené zvedla k ústům a tu jeho jemně políbila. Prsty obemknula ty jeho v pěst, překotně se postavila a mžik na to za ní zaklapl zámek vchodových dveří. Seděl na jejích schodech až do svítání a slzy se mu neúnavně vsakovaly do modré košile. Prohlížel si svou pěst a moc dobře tušil, co uvnitř najde. Miloval svojí rodinu. Bezmezně. Jenže ten kroužek, pálící ho do dlaně, který zanechal před několika lety na opuštěné cihle v jedné potemnělé uličce, ho naplňoval nenávistí k sobě samému. Nenávistí k životu. A tehdy všechna ta zloba a bolest propukla naplno. Třista let tíhy a viny, které musí znovu překonat. Kvůli svým synům, kvůli svojí ženě, kvůli jedné přemožitelce. Stačilo pár minut s ní a těžce vypracované lidství zmizelo do háje. Pozorovala ho z okna, jak rychlým krokem nastoupil do svého oblíbeného vozu a teprve po jeho odjezdu si dovolila ten luxus žalu a smutku. Tentokrát ho spatřila odcházet naposledy.
* * *
Připadala si lehká jak letní vánek. Zavřela oči a rozpřáhla paže. A ono opravdu. Celý svět jí ležel u nohou. Žádná náruč, do které by se mohla schovat. Nic. A přitom se konečně po letech cítila svobodná. Bez závazků. Se smíchem se dvakrát zatočila dokola. Zastavila se a smích ustal. Rozplakala se. Schovala tvář do dlaní a silné vzlyky mocně otřásaly celým jejím drobným tělem. Napřímila se. Nesmí být smutná. Nechtěl by to tak, že? Pohlédla směrem k nebi, chtěla spatřit hvězdy a měsíc, stejně, jako před chvílí, kdy tu stál s ní. Jenže přes silná světla nebylo možné cokoliv zahlédnout. Jako všichni obyvatelé andělského města si jen mohla představovat, co se za nimi asi skrývá. Povzdechla si a vrátila se do teplého pokoje. Jen co vstoupila na měkký koberec, uvědomila si, jak moc jí zábly chodidla. Lehla si na postel a na hruď si přitiskla kdysi na třikrát složený papír. Obsah znala nazpaměť.
S nesmírným zármutkem…
…navždy opustil…
…po nešťastné náhodě…
…milovaný manžel, starostlivý otec…
´…věrný přítel, laskavý člověk, citlivá duše. Moje duše.´ Věděla, že musí žít. Chtěla žít. Kvůli němu, kvůli tomu, co jí z něj zbylo i tomu, o co je osud připravil. A pak se setkají a prožijí věčnost spolu. Tak, jak o tom snila už od svých šestnácti. Než nadejde její chvíle, bude bojovat každodenní bitvy. Ale přes noc. Přes noc budou patřit jenom sobě. Jako tomu bylo doposud. Pořád dokola.
~ konec ~
ahoj podívej se pls na můj blog. Budu mocinky ráda. Díky