Zamykala dveře. Otřásla se zimou, nebyla zvyklá na takové počasí. V Sunnydale na Vánoce nikdy nesněžilo. Jen jednou… Moc dobře si ten den pamatovala… Stiskla kliku, příliš pevně, snažila se zaplašit tu vzpomínku, přesto si namlouvala, že jen kontrolovala, zda zamkla. Podívala sena hodinky.
"Sakra!" Pospíchala, aby stihla autobus, který ji zaveze do práce.
"Dobré ráno!" Přivítal ji vždy usměvavý vrátný.
"Dobré, Clayi." Usmála se a stoupala po schodech do své kanceláře na policejní stanici. Bůh ví, že by ji ani ve snu nenapadlo, že jednou budu pracovat na policii, ale odtud měla informace z první ruky. A pokud se nějaké úmrtí zdálo nepřirozené… zvláštní, vyřešila to (ne jako asistentka na policii), ale jako přemožitelka.
Pověsila svůj zimní kabát na věšák, sedla si za stůl. Byl uklizený, prázdný. Ne, že by chtěla, aby se někomu stalo něco zlého, ale tak… Má spoustu volného času… Na přemýšlení, vzpomínání. Ze své kanceláře viděla na ostatní - každý měl na stole fotky. Rodiny, přátel, manželů, dětí… Z narozenin, svateb, výletů… Ona jen dvě - ji, Will a Alexe. Druhou její mámy a Dawn. Nikoho víc. Vzdychla, poslední den v práci, pak má dovolenou. Před svátky. Vlastně u ní doma na blížící se Štědrý den nesměle upozorňoval jen malý vánoční stromek. Neměla ráda tu přeplácanost, kýčovitost, zdobení… Stromek stačí, říkala si. A vlastně ano - stačí. Tak jak tak, dovolenou nechtěla, ale musela ji přijmout - šéf na tom trval. Prý příliš mnoho pracuje. Copak nikdo nechápe, že potřebuje pracovat? Něco dělat? Nemít příliš volného času. Postavila si vodu na kávu. Dnes to bude dlouhý den.
Seděla nad hrnkem kávy, pomalu z něj upíjela a vychutnávala si horké doušky tmavé tekutiny, které se jí rozlévaly do těla… Cítila klid. Vše je jak má být. Má hezký spořádaný život. Dawn žije v Bostonu se svým snoubencem, Will je v Anglii s Gilesem, učí mladé nezkušené čarodějky a pozorovatele, Alex neustále cestuje. A já? Zhluboka se napila, popálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Cítila aspoň něco. Něco jiného než klid, zaběhnuté koleje - to, co si přála. Ale také si přála spoustu jiných věcí…
Po zničení Sunnydale, bylo těžké pokračovat dál. Pro všechny. Dál žít a bojovat. Nějakou dobu to bylo nesnesitelné, každý bojoval se svým trápení po svém, každý se vyrovnával se ztrátou jinak… Ona se po několika měsících rozhodla odjet do L. A. Asi říct Angelovi, že Spike zemřel, i když věděla, že to musí vědět. Ale chtěla mu to říct, chtěla se mu svěřit, věděla, že on jediný ji pochopí. Místo toho přijela a myslela si, že je to nějaký špatný vtip, když viděla Spika… s Angelem bok po boku. Tehdy chtěla udělat scénu, ale nějak se ovládla, nevěděla jak, ale dokázala to. Zůstala tam několik dní… Ale věděla, že tam nemůže zůstat natrvalo. Angela její blízkost vyváděla z obvyklé rovnováhy, což u osoby přes 250 let staré, je při nejmenším neobvyklé. A Spike doufal a chtěl být s ní. Ale ona věděla, že se už nemůže utápět ve vášni jménem Spike. Nemohla zůstat se dvěma muži, kteří pro ni umřeli. Každého měla v srdci. Každého jinak.
Večer před odjezdem jí Spike řekl: "Vím, že se mnou nikdy nebudeš mít to, co máš ty a ten nagelovanej fešák, ale to neznamená, že by to bylo horší nebo to nebylo to pravý… Taky vím, že už nemůžeš být se mnou, myslíš si, že nemůžeš… Ale kdyby… Víš, kde mě najdeš." Přidal svůj typický úsměv. "Jo, ale byly to dobrý časy, viď?" Neodpustil si tehdy dvojsmyslnou poznámku.
Když se loučila ani jeden ji nepolíbil, ani ona je. Nevěděla, kam odjet. Vlastně věděla - co nejdál. Jela na letiště. Myslela si, že když ji od něho bude dělit půl světa, oceán, tak se toho zbaví, toho pocitu. Nenaplněné lásky, pravé lásky. Rozhodla náhoda. Zeptala se na volnou letenku kamkoli do Evropy. Poslední volná letenka, která čekala jako by na ni, ji zavezla sem - do Francie, do malého městečka kousek od Paříže…
Konečně jí skončila - pro ni nekonečně dlouhá- směna. Rychle se rozloučila s ostatními, nechtěla, aby se ptali… "A kdo přijede k tobě na Vánoce? Nebo ty někam jedeš?" Nikdo nepřijede, nikam nepojedu.
Stejně jako ráno, tak i k večeru sněžilo, přesto vystoupila o zastávku dřív. Chtěla se projít a zároveň to bude dnes i její hlídka. Za těch pár let co tu žiju, jsem si už mohla zvyknout na zimní mrazivé počasí, uvažovala. Domů se jí nechtělo, večer je vždy stejný - udělá si nějakou večeři, podívá se na televizi nebo začne číst knížku, kterou stejně nikdy nedočte. Ne, že by neměla s kým kam jít, bavit se. Nebo si s někým jen tak posedět, ale ona… Nebaví jí to. Sedět za stolem, popíjet, smát se vtipům, flirtovat s hezkými muži… To už má za sebou.
Seděl za svým stolem a díval se na přívěsek, který hledal několik let. Zády opřený o židli, bradu podepřenou dlaní. Kvůli té malé stříbrné věcičce bojoval tolik bojů, zabil tolik upírů, démonů. Přesto věděl, že nejtěžší část má ještě před sebou. Musel ho dát osobě, pro kterou je určený…
Po konečné bitvě s Wolfram & Hart zůstal jen Angel a Spike. Angel hledal smrt, ale ta se mu už přes 250 let vyhýbala. Místo toho mu brala ty, na kterých mu záleželo, ty které považoval za svou rodinu… Spike po bitvě odešel Bůh ví kam. Odešel bojovat po svém. Angel nemohl a ani už nechtěl zůstávat v Los Angelos. Ztratil tam příliš mnoho blízkých. Jedna z mála hezkých, ale zároveň i bolest působících vzpomínek na L. A. byl na den strávený společně s Buffy - jako člověk, obyčejný člověk.
Odešel pár dní po Spikově odjezdu - do San Francisca. Žije v ústraní, dál od lidí, dál od upírů. Nepatří ani k jedněm. Není to jako ze začátku v L. A. Pomáhá jim, ale teď už… neutíká? Neschovává se? Ne. Už jen prostě… Bude pomáhat těm, kteří to potřebují, těm kteří netuší, co se skrývá v tmavých koutech. Nechce už potkat někoho, na kom by mu mohlo záležet. Nechtěl zase přijít o lidi, které má rád. Kdyby je "něco" nezabilo - tak stáří ano. A on by zůstal. Viděl umírat už přespříliš mnoho blízkých. Příliš mnoho lidí, které měl v srdci - Doyle, Gunn, Wesley… Cordy… Ona ho milovala, věděl to, přesto ji ani jedenkrát nedokázal říct "miluji tě"… Ta slova patří jediné osobě, které je schopen to říct - od té doby, co poznal Buffy, na jiné ženy nemyslel…
Má to tak být - má žít ve stínu za smrt, kterou rozdával, za bolest, kterou působil, za utrpení, které mu vyvolávalo úsměv na tváři. Byl smířený s tím, jak "žije". Stejně věděl, že to co chce nikdy mít nemůže. Není to zas tak špatný život, utěšoval se. Na to, aby splatil nájem a věci, které potřebuje si občas "vydělává" prodejem obrazů… Maluje. Když maluje je to… Neexistuje nic. Jen plátno, štětec a barvy. Miluje to. Má o čem malovat, má co malovat. Maluje lásku. Maluje bolest. Maluje naději. Maluje život. Život není to co chceme, ale to co máme… Bleskne mu hlavou… A on má teď přívěšek. Nemůže ji mít, ale může ji ochránit. Ten přívěšek může. A on ho pro ni našel.
Oblékla si tříčtvrteční tepláky šedomodré barvy, bílý top bez rukávů a vlasy si pevně svázala do jednoduchého copu na temeni hlavy, aby jí nepadaly do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Měla vypracovanou sportovní postavu, ale neřekla by, že hezkou. Hezkou možná na první pohled. Ale kdyby se někdo podíval pozorněji, všiml by si spousty jizev, které má. Líbila bych se mu i teď - takhle? napadlo ji… Některé jizvy menší, co nejsou skoro vidět, jiné větší… Jen jediné jizvy nelitovala - té na krku, věděla, že má svůj důvod a nelitovala jí - věděla, že k ní patří a byla na ni svým způsobem "hrdá"… Mohla tak zachránit něčí život. Sešla do sklepa, kde měla zařízenou malou, ale hezkou tělocvičnu. Pustila nahlas hudbu - dobrou rokovou. Začala trénovat… Cvičila už dvě hodiny vkuse, ale ještě pořád nebyla unavená. Věděla, že je v dobré kondici, že nemusí tolik cvičit, ale jí to nevadilo. Bavilo ji to, stejně jako hlídky. Vybila ze sebe tak i stres a napětí, které ji někdy tížily. Sama nevěděla proč tak cvičí. Ale alespoň zaplnila čas něčím smysluplným. A tak dál pokračovala ve cvičení katy, kumité a boxovala do pytle, cvičila kopy a údery, cvičila s mečem, sekyrou… Zítra je štědrý den.
Buffy zrovna seděla v obýváku. Možná bych se měla trošku hezky obléct, napadlo ji. Měla na sobě volný světle zelenkavý svetřík, který jí sahal skoro po kolena, domácí tepláky a teplé ponožky - cítila se pohodlně. Na co? Na večeři nikam nejdu, pokrčila rameny a vzala si další hrst popcornu a znovu se zadívala na televizi…
Při zvuku zvonku sebou mírně trhla. Kdo to může být? Líně se zvedla z pohovky. Možná přijela Dawnie… Překvapit mě na Štědrý den, napadlo ji. Při té představě se usmála - bylo by to hezké… A tak rychle spěchala ke dveřím…
Otevřela dveře - krve by se v ní nedořezal, stála jako zkamenělá. Čekala by kohokoli jiného. Čekala by spíš Santa Clause se soby a saněmi plnými dárků než jeho. Vlastně i příjezd "vánočního dědečka" v červeném obleku, bílými vousy a bříškem by byl pravděpodobnější.
"Ty…?" Slyšela svůj tichý nejistý hlas.
"Buffy." Nepatrně kývnul hlavou, ale stále se jí díval do očí. A ona se dívala bez jediného slova na něj. Nevěděla, kde je, jak "žije", co s ním je. Nevěděla, že se ještě uvidí… Teď tu stál ve dveřích. Tmavý kabát, límec zvednutý až po bradu, vlasy a ramena pokryté vločkami sněhu a s neproniknutelným výrazem ve tváři. A za ním jen černá noc, prázdno a tma, kterou prosvětlovali jen hustě padající vločky. Necítila chlad, který proudil zvenčí, ale Angelovi bystré upíří smysly si nemohly nevšimnou, jak se třese zimou.
"Klidně tu můžu stát ve dveřích celou noc, ale ty by ses měla buď obléknout nebo mě pozvat dál…" Konec věty řekl sotva slyšitelně.
"Promiň." Špitla. "Pojď dál…"
Zavedla ho do obýváku, kde před chvílí sledovala televizi - vypnula ji a v pokoji se rozhostilo ticho. Stáli naproti sobě. Buffy proletělo hlavou, že se přeci jen mohla dnes obléct trochu… svátečně. Nestála bych tu před ním jako… holka na domácí práce. Ale vždyť mě na tom nemusí záležet, okřikla se. Ale Angelovi se tak líbila. Vždycky se mu líbila. Učesaná, neučesaná, namalovaná, nenamalovaná… I teď. V typickém domácím oblečení. Je tak sladká, napadlo ho. Přemýšlel… Uplynulo mnoho let, od té doby, co mohl říkat, že je jeho… Změnili se. Oba. Život je změnil. Uděloval jim rány a oni bojovali, protože i když nebyli spolu, věděli, že ten druhý tam někde je… Přesto věděl, že on měl být u ní, když umřela Joyce, když ji vrátili zpět mezi živé, když bojovala s Glory… Je toho tolik… Zároveň si přál, aby i ona mohla být tehdy s ním… Když se staral o Connora, při ztrátě Doyla… Měli to vše prožít spolu. Tolikrát se přál, aby to byla ona s ním… Bylo těžké nemyslet na to, co zůstalo za ním… Ticho nakonec přerušil angel.
"Nechápeš, nerozumíš tomu, viď?" Přes rty mu přeletěl sotva znatelný úsměv, stejně tak rychle, jak se objevil i zmizel, možná rychleji.
"Ne, já jen… Dobře, nerozumím - jak jsi to poznal?"
"Vždycky když něčemu nerozumíš nebo se zlobíš, trošku nadzvedneš obočí a krčíš tímhle způsobem čelo." Prsty se chtěl lehce dotknout místa na čele, kousek nad obočím. V půli cesty se zarazil a opatrně se stáhnul. Chvíli rozpaků prolomil její hlas.
"Tak… Jak se máš?"
"Jde to." V duchu se zašklebila - tak to je náš "pan Ukecaný". Buffy se nadechovala, aby mu řekla, že… Ale on ji předběhl a zaskočil zároveň. Nechtěl nic odkládat. Chytil přemožitelčiny drobné ruce a kleknul si před ní, s pohledem upřeným do jejích smaragdových očí.
"Ty víš, že nepatřím mezi ty, kteří moc často mluví. Ale jsem tu z jednoho důvodu. Kvůli tobě. Tomu, co k tobě cítím." Na chvíli se odmlčel. Buffy nebyla schopná jediného slůvka. Angelovi se zase vrátily vzpomínky. Důvod proč ji opustil. Nikdy mu nešlo jen o tělo. Je to o pocitech, o tom citu, co k ní cítí… Ten cit, když se na ni dívá nebo jen myslí… pocit, že ho to rozerve zevnitř, že mu pukne hruď… Bál se, že to jakým způsobem ji miluje, že ji to může vyděsit… Nikdy si nemyslel, že potká někoho jako ji, nikdy si nemyslel, že lze někoho tak milovat. A ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl o někoho jako je ona ztratit…
"Buffy…" ztěží opět začal.
"Moje srdce pořád patří tobě, to je věc, na kterou nesmíš nikdy zapomenout. Ty mi dáváš… pocit smyslu. Vím, že jsem udělal spoustu chyb… Ale mé srdce se mi nikdy nepodaří umlčet, i kdybych dělal, že neposlouchám, co mi říká, bude mi v prsou ustavičně opakovat, že tě miluje. Moje srdce umírá a já s ním už jen při pomyšlení, že by se ti něco stalo a ty… ty zmizíš navždy…" Věděla, že mluví o tom, jak umřela. Ale vždyť tomu nikdo nezabrání. Každý jednou… Byla dojatá. Angel nikdy nebyl tak otevřený, vždycky se držel spíš zpátky, aby jejich láska neměla následky…
"Přišel jsem ti poděkovat za to kým jsem. Všechno co jsem dělal, dělal jsem pro tebe." Ne, já nezapomenu. Nikdy nezapomenu. Budu vzpomínat, budu vzpomínat… hořká vzpomínka. Jen jeho vzpomínka. Rychle ji zaplašil. "Díky tobě jsem teď, tím čím jsem - dokážu pomáhat lidem… Ty jediná jsi ve mně dokázala věřit. Záleželo ti na mě, na takovém jakým jsem."
Chtěla zastavit jeho monolog - napadlo ji, že možná nejdelší v jeho životě. Ale on ji zarazil.
"Ne. Teď je to na mě… Když jsem se tě vzdal, vzdal jsem se i sebe. Ale nikdo mě od tebe neudrží, vždy tu někde budu… Žijeme své životy na různých stranách, odděleně, ale i přesto… spolu. I když to nikdo jiný nepochopí. A tady… je ten důvod, který jsi chtěl znát."
Postavil se a z kapsy jí podával krabičku - jak jinak černou…
Buffy nemohla uvěřit tomu, co viděla v krabičce. Myslela si, že tam možná najde prsten Kladah… Ten, který jí tak chyběl, scházel na prsteníčku. Proč vlastně Angelovi nikdy neřekla, že ho neztratila? Ale že právě ten prsten ho vrátil zpět… k ní. Místo prstenu se v krabičce blyštěl stříbrný přívěsek - slunce a měsíc v něm schovaný.
"To je přece…" Hlas jí selhal, rukou si přikryla ústa. To není možné…
"Myslela jsem, že je to jen… mýtus… já…" Těžko se jí mluvilo. Přívěsek Slunce-Měsíc… Slunce symbol dobra - v dávných časech také symbol přemožitelky, měsíc měl znázorňovat noc, nebezpečí. Propojení obou symbolů mělo chránit přemožitelku. Pamatovala si, když jí o tom Giles vyprávěl. Také říkal, že pokud vůbec existuje, získat ho je velice těžké, skoro nemožné. Při představě, co musel Angel všechno udělat, aby ho ona teď mohla držet v rukou, se zachvěla a píchlo ji u srdce.
"Muselo být…"
"Už nic neříkej." Zašeptal.
"Proč jsi to…?" Chtěla vědět proč. Ale znovu ji nenechal dokončit větu. Podíval se jí hluboko do očí, tiše, ale pevně řekl.
"Máme odpovědnost za toho v kom jsme vzbudily lásku, za toho koho milujeme - člověk miluje proto, že miluje. Není k tomu důvod." Nechtěl se schovávat, miluje ji. Proč, na co zapírat, tajit? Vzlykla. Nemůže už dostat krásnější dárek. Daroval ji své srdce. Možná netluče a možná není "lidské", ale věděla, že před ní stojí muž, který je mnohem víc člověk, než někteří obyčejní lidé… Začala naplno plakat. A on ji schoval do své náruče - jediné místo na světě, kde byla v bezpečí.
Nevěděla, jak dlouho tam byli… Zvedla hlavu, topila se v jeho tmavých očí… Trošku se uklidnila, slzy jí pomalu usychaly. Pohladil ji po vlasech. Chvíli se na ni díval… A pak? Odcházel. Musel se vrátit tam odkud odjel…
Jak se má s tím vyrovnat, že už mu nepoví to, co chtěla? Zkoušela odolat síle pláče - jeho tlaku… Koneckonců jediné to, po čem toužila je, aby byl po jejím boku… Jeho odchodu však zabránit nemohla. Dívali se na sebe. Podruhé se usmál - s bolestí. Musí odejít teď, později už to nedokáže. Buffy se k němu otočila zády, nechtěla vidět, jak odchází. Už neplakala… Neměla žádné slzy, jen křečovitě svírala dárek od něj. Cítila, že už je u dveří. Musela se otočit, jen ještě jednou ho vidět. V ten samý moment se na ni podíval on. Na vteřinu se jejich pohledy střetly… pak prudce jeden k druhému utíkali a začali se divoce, vášnivě líbat. Jejich rty se do sebe vroucně vpíjeli. Líbali se podobně jako tehdy, než Věštci vrátili čas…
"Bože! Buffy… Nikdy nemůžeme být spolu…" Zašeptal se zavřenýma očima a spolkl slzu. Nepatrně zavrtěla hlavou.
"Ale nic to nemění na tom, že chci být jen s tebou." Pevně se objali.
"Tak už jdi." Řekla smířeným hlasem. Když kráčel ke dveřím - ten pocit, že se neotočí…
Pak už viděla jen jeho záda a zavírající se dveře. Přesto ještě šla k oknu - podívat se na něj. Nikdy nemůžeme být spolu… to jí ještě před chvílí řekl.
"Nikdy je slib, na který oplatí se čekat." Zašeptala, podívala se do krabičky a připnula si přívěsek na krk.
~ konec ~
"Sakra!" Pospíchala, aby stihla autobus, který ji zaveze do práce.
"Dobré ráno!" Přivítal ji vždy usměvavý vrátný.
"Dobré, Clayi." Usmála se a stoupala po schodech do své kanceláře na policejní stanici. Bůh ví, že by ji ani ve snu nenapadlo, že jednou budu pracovat na policii, ale odtud měla informace z první ruky. A pokud se nějaké úmrtí zdálo nepřirozené… zvláštní, vyřešila to (ne jako asistentka na policii), ale jako přemožitelka.
Pověsila svůj zimní kabát na věšák, sedla si za stůl. Byl uklizený, prázdný. Ne, že by chtěla, aby se někomu stalo něco zlého, ale tak… Má spoustu volného času… Na přemýšlení, vzpomínání. Ze své kanceláře viděla na ostatní - každý měl na stole fotky. Rodiny, přátel, manželů, dětí… Z narozenin, svateb, výletů… Ona jen dvě - ji, Will a Alexe. Druhou její mámy a Dawn. Nikoho víc. Vzdychla, poslední den v práci, pak má dovolenou. Před svátky. Vlastně u ní doma na blížící se Štědrý den nesměle upozorňoval jen malý vánoční stromek. Neměla ráda tu přeplácanost, kýčovitost, zdobení… Stromek stačí, říkala si. A vlastně ano - stačí. Tak jak tak, dovolenou nechtěla, ale musela ji přijmout - šéf na tom trval. Prý příliš mnoho pracuje. Copak nikdo nechápe, že potřebuje pracovat? Něco dělat? Nemít příliš volného času. Postavila si vodu na kávu. Dnes to bude dlouhý den.
Seděla nad hrnkem kávy, pomalu z něj upíjela a vychutnávala si horké doušky tmavé tekutiny, které se jí rozlévaly do těla… Cítila klid. Vše je jak má být. Má hezký spořádaný život. Dawn žije v Bostonu se svým snoubencem, Will je v Anglii s Gilesem, učí mladé nezkušené čarodějky a pozorovatele, Alex neustále cestuje. A já? Zhluboka se napila, popálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Cítila aspoň něco. Něco jiného než klid, zaběhnuté koleje - to, co si přála. Ale také si přála spoustu jiných věcí…
Po zničení Sunnydale, bylo těžké pokračovat dál. Pro všechny. Dál žít a bojovat. Nějakou dobu to bylo nesnesitelné, každý bojoval se svým trápení po svém, každý se vyrovnával se ztrátou jinak… Ona se po několika měsících rozhodla odjet do L. A. Asi říct Angelovi, že Spike zemřel, i když věděla, že to musí vědět. Ale chtěla mu to říct, chtěla se mu svěřit, věděla, že on jediný ji pochopí. Místo toho přijela a myslela si, že je to nějaký špatný vtip, když viděla Spika… s Angelem bok po boku. Tehdy chtěla udělat scénu, ale nějak se ovládla, nevěděla jak, ale dokázala to. Zůstala tam několik dní… Ale věděla, že tam nemůže zůstat natrvalo. Angela její blízkost vyváděla z obvyklé rovnováhy, což u osoby přes 250 let staré, je při nejmenším neobvyklé. A Spike doufal a chtěl být s ní. Ale ona věděla, že se už nemůže utápět ve vášni jménem Spike. Nemohla zůstat se dvěma muži, kteří pro ni umřeli. Každého měla v srdci. Každého jinak.
Večer před odjezdem jí Spike řekl: "Vím, že se mnou nikdy nebudeš mít to, co máš ty a ten nagelovanej fešák, ale to neznamená, že by to bylo horší nebo to nebylo to pravý… Taky vím, že už nemůžeš být se mnou, myslíš si, že nemůžeš… Ale kdyby… Víš, kde mě najdeš." Přidal svůj typický úsměv. "Jo, ale byly to dobrý časy, viď?" Neodpustil si tehdy dvojsmyslnou poznámku.
Když se loučila ani jeden ji nepolíbil, ani ona je. Nevěděla, kam odjet. Vlastně věděla - co nejdál. Jela na letiště. Myslela si, že když ji od něho bude dělit půl světa, oceán, tak se toho zbaví, toho pocitu. Nenaplněné lásky, pravé lásky. Rozhodla náhoda. Zeptala se na volnou letenku kamkoli do Evropy. Poslední volná letenka, která čekala jako by na ni, ji zavezla sem - do Francie, do malého městečka kousek od Paříže…
Konečně jí skončila - pro ni nekonečně dlouhá- směna. Rychle se rozloučila s ostatními, nechtěla, aby se ptali… "A kdo přijede k tobě na Vánoce? Nebo ty někam jedeš?" Nikdo nepřijede, nikam nepojedu.
Stejně jako ráno, tak i k večeru sněžilo, přesto vystoupila o zastávku dřív. Chtěla se projít a zároveň to bude dnes i její hlídka. Za těch pár let co tu žiju, jsem si už mohla zvyknout na zimní mrazivé počasí, uvažovala. Domů se jí nechtělo, večer je vždy stejný - udělá si nějakou večeři, podívá se na televizi nebo začne číst knížku, kterou stejně nikdy nedočte. Ne, že by neměla s kým kam jít, bavit se. Nebo si s někým jen tak posedět, ale ona… Nebaví jí to. Sedět za stolem, popíjet, smát se vtipům, flirtovat s hezkými muži… To už má za sebou.
Seděl za svým stolem a díval se na přívěsek, který hledal několik let. Zády opřený o židli, bradu podepřenou dlaní. Kvůli té malé stříbrné věcičce bojoval tolik bojů, zabil tolik upírů, démonů. Přesto věděl, že nejtěžší část má ještě před sebou. Musel ho dát osobě, pro kterou je určený…
Po konečné bitvě s Wolfram & Hart zůstal jen Angel a Spike. Angel hledal smrt, ale ta se mu už přes 250 let vyhýbala. Místo toho mu brala ty, na kterých mu záleželo, ty které považoval za svou rodinu… Spike po bitvě odešel Bůh ví kam. Odešel bojovat po svém. Angel nemohl a ani už nechtěl zůstávat v Los Angelos. Ztratil tam příliš mnoho blízkých. Jedna z mála hezkých, ale zároveň i bolest působících vzpomínek na L. A. byl na den strávený společně s Buffy - jako člověk, obyčejný člověk.
Odešel pár dní po Spikově odjezdu - do San Francisca. Žije v ústraní, dál od lidí, dál od upírů. Nepatří ani k jedněm. Není to jako ze začátku v L. A. Pomáhá jim, ale teď už… neutíká? Neschovává se? Ne. Už jen prostě… Bude pomáhat těm, kteří to potřebují, těm kteří netuší, co se skrývá v tmavých koutech. Nechce už potkat někoho, na kom by mu mohlo záležet. Nechtěl zase přijít o lidi, které má rád. Kdyby je "něco" nezabilo - tak stáří ano. A on by zůstal. Viděl umírat už přespříliš mnoho blízkých. Příliš mnoho lidí, které měl v srdci - Doyle, Gunn, Wesley… Cordy… Ona ho milovala, věděl to, přesto ji ani jedenkrát nedokázal říct "miluji tě"… Ta slova patří jediné osobě, které je schopen to říct - od té doby, co poznal Buffy, na jiné ženy nemyslel…
Má to tak být - má žít ve stínu za smrt, kterou rozdával, za bolest, kterou působil, za utrpení, které mu vyvolávalo úsměv na tváři. Byl smířený s tím, jak "žije". Stejně věděl, že to co chce nikdy mít nemůže. Není to zas tak špatný život, utěšoval se. Na to, aby splatil nájem a věci, které potřebuje si občas "vydělává" prodejem obrazů… Maluje. Když maluje je to… Neexistuje nic. Jen plátno, štětec a barvy. Miluje to. Má o čem malovat, má co malovat. Maluje lásku. Maluje bolest. Maluje naději. Maluje život. Život není to co chceme, ale to co máme… Bleskne mu hlavou… A on má teď přívěšek. Nemůže ji mít, ale může ji ochránit. Ten přívěšek může. A on ho pro ni našel.
Oblékla si tříčtvrteční tepláky šedomodré barvy, bílý top bez rukávů a vlasy si pevně svázala do jednoduchého copu na temeni hlavy, aby jí nepadaly do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Měla vypracovanou sportovní postavu, ale neřekla by, že hezkou. Hezkou možná na první pohled. Ale kdyby se někdo podíval pozorněji, všiml by si spousty jizev, které má. Líbila bych se mu i teď - takhle? napadlo ji… Některé jizvy menší, co nejsou skoro vidět, jiné větší… Jen jediné jizvy nelitovala - té na krku, věděla, že má svůj důvod a nelitovala jí - věděla, že k ní patří a byla na ni svým způsobem "hrdá"… Mohla tak zachránit něčí život. Sešla do sklepa, kde měla zařízenou malou, ale hezkou tělocvičnu. Pustila nahlas hudbu - dobrou rokovou. Začala trénovat… Cvičila už dvě hodiny vkuse, ale ještě pořád nebyla unavená. Věděla, že je v dobré kondici, že nemusí tolik cvičit, ale jí to nevadilo. Bavilo ji to, stejně jako hlídky. Vybila ze sebe tak i stres a napětí, které ji někdy tížily. Sama nevěděla proč tak cvičí. Ale alespoň zaplnila čas něčím smysluplným. A tak dál pokračovala ve cvičení katy, kumité a boxovala do pytle, cvičila kopy a údery, cvičila s mečem, sekyrou… Zítra je štědrý den.
Buffy zrovna seděla v obýváku. Možná bych se měla trošku hezky obléct, napadlo ji. Měla na sobě volný světle zelenkavý svetřík, který jí sahal skoro po kolena, domácí tepláky a teplé ponožky - cítila se pohodlně. Na co? Na večeři nikam nejdu, pokrčila rameny a vzala si další hrst popcornu a znovu se zadívala na televizi…
Při zvuku zvonku sebou mírně trhla. Kdo to může být? Líně se zvedla z pohovky. Možná přijela Dawnie… Překvapit mě na Štědrý den, napadlo ji. Při té představě se usmála - bylo by to hezké… A tak rychle spěchala ke dveřím…
Otevřela dveře - krve by se v ní nedořezal, stála jako zkamenělá. Čekala by kohokoli jiného. Čekala by spíš Santa Clause se soby a saněmi plnými dárků než jeho. Vlastně i příjezd "vánočního dědečka" v červeném obleku, bílými vousy a bříškem by byl pravděpodobnější.
"Ty…?" Slyšela svůj tichý nejistý hlas.
"Buffy." Nepatrně kývnul hlavou, ale stále se jí díval do očí. A ona se dívala bez jediného slova na něj. Nevěděla, kde je, jak "žije", co s ním je. Nevěděla, že se ještě uvidí… Teď tu stál ve dveřích. Tmavý kabát, límec zvednutý až po bradu, vlasy a ramena pokryté vločkami sněhu a s neproniknutelným výrazem ve tváři. A za ním jen černá noc, prázdno a tma, kterou prosvětlovali jen hustě padající vločky. Necítila chlad, který proudil zvenčí, ale Angelovi bystré upíří smysly si nemohly nevšimnou, jak se třese zimou.
"Klidně tu můžu stát ve dveřích celou noc, ale ty by ses měla buď obléknout nebo mě pozvat dál…" Konec věty řekl sotva slyšitelně.
"Promiň." Špitla. "Pojď dál…"
Zavedla ho do obýváku, kde před chvílí sledovala televizi - vypnula ji a v pokoji se rozhostilo ticho. Stáli naproti sobě. Buffy proletělo hlavou, že se přeci jen mohla dnes obléct trochu… svátečně. Nestála bych tu před ním jako… holka na domácí práce. Ale vždyť mě na tom nemusí záležet, okřikla se. Ale Angelovi se tak líbila. Vždycky se mu líbila. Učesaná, neučesaná, namalovaná, nenamalovaná… I teď. V typickém domácím oblečení. Je tak sladká, napadlo ho. Přemýšlel… Uplynulo mnoho let, od té doby, co mohl říkat, že je jeho… Změnili se. Oba. Život je změnil. Uděloval jim rány a oni bojovali, protože i když nebyli spolu, věděli, že ten druhý tam někde je… Přesto věděl, že on měl být u ní, když umřela Joyce, když ji vrátili zpět mezi živé, když bojovala s Glory… Je toho tolik… Zároveň si přál, aby i ona mohla být tehdy s ním… Když se staral o Connora, při ztrátě Doyla… Měli to vše prožít spolu. Tolikrát se přál, aby to byla ona s ním… Bylo těžké nemyslet na to, co zůstalo za ním… Ticho nakonec přerušil angel.
"Nechápeš, nerozumíš tomu, viď?" Přes rty mu přeletěl sotva znatelný úsměv, stejně tak rychle, jak se objevil i zmizel, možná rychleji.
"Ne, já jen… Dobře, nerozumím - jak jsi to poznal?"
"Vždycky když něčemu nerozumíš nebo se zlobíš, trošku nadzvedneš obočí a krčíš tímhle způsobem čelo." Prsty se chtěl lehce dotknout místa na čele, kousek nad obočím. V půli cesty se zarazil a opatrně se stáhnul. Chvíli rozpaků prolomil její hlas.
"Tak… Jak se máš?"
"Jde to." V duchu se zašklebila - tak to je náš "pan Ukecaný". Buffy se nadechovala, aby mu řekla, že… Ale on ji předběhl a zaskočil zároveň. Nechtěl nic odkládat. Chytil přemožitelčiny drobné ruce a kleknul si před ní, s pohledem upřeným do jejích smaragdových očí.
"Ty víš, že nepatřím mezi ty, kteří moc často mluví. Ale jsem tu z jednoho důvodu. Kvůli tobě. Tomu, co k tobě cítím." Na chvíli se odmlčel. Buffy nebyla schopná jediného slůvka. Angelovi se zase vrátily vzpomínky. Důvod proč ji opustil. Nikdy mu nešlo jen o tělo. Je to o pocitech, o tom citu, co k ní cítí… Ten cit, když se na ni dívá nebo jen myslí… pocit, že ho to rozerve zevnitř, že mu pukne hruď… Bál se, že to jakým způsobem ji miluje, že ji to může vyděsit… Nikdy si nemyslel, že potká někoho jako ji, nikdy si nemyslel, že lze někoho tak milovat. A ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl o někoho jako je ona ztratit…
"Buffy…" ztěží opět začal.
"Moje srdce pořád patří tobě, to je věc, na kterou nesmíš nikdy zapomenout. Ty mi dáváš… pocit smyslu. Vím, že jsem udělal spoustu chyb… Ale mé srdce se mi nikdy nepodaří umlčet, i kdybych dělal, že neposlouchám, co mi říká, bude mi v prsou ustavičně opakovat, že tě miluje. Moje srdce umírá a já s ním už jen při pomyšlení, že by se ti něco stalo a ty… ty zmizíš navždy…" Věděla, že mluví o tom, jak umřela. Ale vždyť tomu nikdo nezabrání. Každý jednou… Byla dojatá. Angel nikdy nebyl tak otevřený, vždycky se držel spíš zpátky, aby jejich láska neměla následky…
"Přišel jsem ti poděkovat za to kým jsem. Všechno co jsem dělal, dělal jsem pro tebe." Ne, já nezapomenu. Nikdy nezapomenu. Budu vzpomínat, budu vzpomínat… hořká vzpomínka. Jen jeho vzpomínka. Rychle ji zaplašil. "Díky tobě jsem teď, tím čím jsem - dokážu pomáhat lidem… Ty jediná jsi ve mně dokázala věřit. Záleželo ti na mě, na takovém jakým jsem."
Chtěla zastavit jeho monolog - napadlo ji, že možná nejdelší v jeho životě. Ale on ji zarazil.
"Ne. Teď je to na mě… Když jsem se tě vzdal, vzdal jsem se i sebe. Ale nikdo mě od tebe neudrží, vždy tu někde budu… Žijeme své životy na různých stranách, odděleně, ale i přesto… spolu. I když to nikdo jiný nepochopí. A tady… je ten důvod, který jsi chtěl znát."
Postavil se a z kapsy jí podával krabičku - jak jinak černou…
Buffy nemohla uvěřit tomu, co viděla v krabičce. Myslela si, že tam možná najde prsten Kladah… Ten, který jí tak chyběl, scházel na prsteníčku. Proč vlastně Angelovi nikdy neřekla, že ho neztratila? Ale že právě ten prsten ho vrátil zpět… k ní. Místo prstenu se v krabičce blyštěl stříbrný přívěsek - slunce a měsíc v něm schovaný.
"To je přece…" Hlas jí selhal, rukou si přikryla ústa. To není možné…
"Myslela jsem, že je to jen… mýtus… já…" Těžko se jí mluvilo. Přívěsek Slunce-Měsíc… Slunce symbol dobra - v dávných časech také symbol přemožitelky, měsíc měl znázorňovat noc, nebezpečí. Propojení obou symbolů mělo chránit přemožitelku. Pamatovala si, když jí o tom Giles vyprávěl. Také říkal, že pokud vůbec existuje, získat ho je velice těžké, skoro nemožné. Při představě, co musel Angel všechno udělat, aby ho ona teď mohla držet v rukou, se zachvěla a píchlo ji u srdce.
"Muselo být…"
"Už nic neříkej." Zašeptal.
"Proč jsi to…?" Chtěla vědět proč. Ale znovu ji nenechal dokončit větu. Podíval se jí hluboko do očí, tiše, ale pevně řekl.
"Máme odpovědnost za toho v kom jsme vzbudily lásku, za toho koho milujeme - člověk miluje proto, že miluje. Není k tomu důvod." Nechtěl se schovávat, miluje ji. Proč, na co zapírat, tajit? Vzlykla. Nemůže už dostat krásnější dárek. Daroval ji své srdce. Možná netluče a možná není "lidské", ale věděla, že před ní stojí muž, který je mnohem víc člověk, než někteří obyčejní lidé… Začala naplno plakat. A on ji schoval do své náruče - jediné místo na světě, kde byla v bezpečí.
Nevěděla, jak dlouho tam byli… Zvedla hlavu, topila se v jeho tmavých očí… Trošku se uklidnila, slzy jí pomalu usychaly. Pohladil ji po vlasech. Chvíli se na ni díval… A pak? Odcházel. Musel se vrátit tam odkud odjel…
Jak se má s tím vyrovnat, že už mu nepoví to, co chtěla? Zkoušela odolat síle pláče - jeho tlaku… Koneckonců jediné to, po čem toužila je, aby byl po jejím boku… Jeho odchodu však zabránit nemohla. Dívali se na sebe. Podruhé se usmál - s bolestí. Musí odejít teď, později už to nedokáže. Buffy se k němu otočila zády, nechtěla vidět, jak odchází. Už neplakala… Neměla žádné slzy, jen křečovitě svírala dárek od něj. Cítila, že už je u dveří. Musela se otočit, jen ještě jednou ho vidět. V ten samý moment se na ni podíval on. Na vteřinu se jejich pohledy střetly… pak prudce jeden k druhému utíkali a začali se divoce, vášnivě líbat. Jejich rty se do sebe vroucně vpíjeli. Líbali se podobně jako tehdy, než Věštci vrátili čas…
"Bože! Buffy… Nikdy nemůžeme být spolu…" Zašeptal se zavřenýma očima a spolkl slzu. Nepatrně zavrtěla hlavou.
"Ale nic to nemění na tom, že chci být jen s tebou." Pevně se objali.
"Tak už jdi." Řekla smířeným hlasem. Když kráčel ke dveřím - ten pocit, že se neotočí…
Pak už viděla jen jeho záda a zavírající se dveře. Přesto ještě šla k oknu - podívat se na něj. Nikdy nemůžeme být spolu… to jí ještě před chvílí řekl.
"Nikdy je slib, na který oplatí se čekat." Zašeptala, podívala se do krabičky a připnula si přívěsek na krk.
~ konec ~