I.časť
Někam se propadal a v prsou cítil cosi těžkého - co bolelo - meč, který do něho vrazila. Konečně bych mohl zemřít, napadlo ho, ale když ztrácel vědomí, věděl, že tak snadné to pro něho nebude. Asi se probudím - v pekle.
Otevřel oči a nic neviděl, nic neslyšel. Tma. Ticho. To je smrt? Hmatal kolem sebe. Narazil na stěnu. Ohmatával dál. Zvedl se na lokti a hlavou do něčeho narazil. Padl zase na záda.
Buffy - zarazila do mě meč. Proč? Vybavila se mu ta noc - po tom, co se poprvé milovali, jako dva trosečníci na pustém ostrově, kde už nic jiného nebylo, odhodili všechna varování, že se řítí do průšvihu, protože jediné, co v tu chvíli existovalo, byla láska a touha. Zřejmě udělali nějakou chybu - ne, to já jsem musel udělat nějakou chybu. Byl si dobře vědom toho, že po Zemi chodí jenom proto, aby splatil svoje hříchy - a ano, když se do ní zamiloval, už tehdy měl skoro jistotu, že to nemůže dobře skončit, vzhledem k jeho údělu a vzhledem k jejímu údělu. Pochopil, že něco velmi důležitého mu uniká. Proč ho zabila po tom, co spolu byli - tak šťastní? Nikdy nic podobného nezažil - věděl, že ať už se stalo či ještě stane cokoliv, bude schopen z toho prožitku čerpat naději navěky…
Bylo to vyvrcholení jeho trestu? Stále se mu vkrádaly ty pocity, když pod svýma rukama cítil její jemnou pleť, a ona sama byla tak křehká a tak silná ve svém odhodlání… Musel se usmát na absurditou své pozice - tetelím se blahem a ležím v rakvi - pro upíra nic neobvyklého. Sáhl si na hrudník - košili nahmatal roztrženou, ale kůže neporušená. Zatím nic nebolelo.Věděl, že něco velmi zásadního mu uniká a bál se chvíle, kdy zjistí, co to je.
Potom bylo ticho přerušeno. Uslyšel hukot - jakoby kolem začala řádit naráz silná vichřice. A taky další tlumené zvuky zvenčí, bezprostředně blízko, ať už tam venku bylo cokoliv.Nějaké skřípění a rány. Možná údery kovu o dřevo? Nárazy - zřejmě do té schránky, ve které byl uzavřený. Tmu protrhlo blýskání kovu - nějakým nástrojem se někdo dobíjel k němu - první světlo, co uviděl, bylo červené, první pohyb, který zaznamenal byl plíživý pohyb postav, ze kterých spatřil jen černé obrysy. Nelíbily se mu - ani trochu. Nějaké ruce, či to byly pařáty, ho začaly tahat ze zbytků bedny ven. Přes clony písku, který kolem ve větrné smršti svištěl uviděl cihlově červené nebe a poté, co ho dezorientovaného něčí pařáty zvedly a vlekly, dopadl tváří na zem. Okrově zbarvený písčitý povrch. Zvedl hlavu a viděl, že leží u paty nějakého soklu, na kterém jsou trosky bedny, ze které ho vytáhli. Vítr - silný, ne vichřice. Syčela a burácela, proudy vzduchu sebou nesly části písku a kamenů, oslepovaly oči, zanášely ústa, bodaly do kůže. Černé postavy se kolem seskupily a začaly ho zvedat. Ve vichřici to vypadalo dost nepřehledně, bylo vidět sotva na pár metrů. Všechno se to dělo strašně rychle
Neměl co ztratit, sebral síly a vytrhl se těm podivným postavám. Utíkal. Vítr ho vlastně vlekl - připadal si skoro jako papírový drak. Několikrát s ním poryvy větrné smrště praštily o zem. Byl si dobře vědom toho, že kdyby musel dýchat jako člověk, už by se dávno pískem udusil, taky jeho tělo by to nemohlo vydržet. Aspoň někdy je to k něčemu dobré - ale nevím, proč si tak pochvaluju, když toto bude určitě horší, než obyčejná lidská smrt. Už mu síly docházely, podlehl a omdlel…
Vzbudily ho kopance. Cítil se dost omlácený, ale toto ho už úplně naštvalo. Zavrčel a otevřel oči. Nějaké děti? Krásné s krásnými čistými obličeji. "Už se probral, můžeme ho tam zavézt," pronesl nezvykle dospělým tónem chlapeček, který ho docela bolestivě kopal do boku, mohlo mu být tak nejvýš deset. "Dej mi na něj šáhnout," zvonivým hláskem loudila krásná holčička s blonďatým drdůlkem a růžovým tričkem. "Nemyslím, že by to Jí líbilo, měli jsme ověřit, že dorazil vcelku a ne ho hned naporcovat," ozval se další velmi úpravně vzhlížející chlapeček.
"Hurá, bude hostina!"zvolal ten nejmenší ze čtveřice.
"Tak vstávej, jdeme," pobídnul Angela. Ten první a ještě si kopnul.
"Ještě jednou to uděláš a budeš počítat jelita na zadku," syknul, když se zvedal ze země. Hlava se mu točila - kolem něho se rozkládalo něco - jako město - černé stavby nebyly podobné ničemu, co kdy předtím viděl.
Děti na něho zvědavě hleděly a bylo jasné, že vůbec nepočítají s tím, že by snad s nimi odmítnul jít. No dobře, tak jo. Půjde. Šly kolem něho, vlastně pořád poskakovaly… "Jak se to město jmenuje?" nedokázal se nezeptat.
"To je Nekropole," zazněl hlásek holčičky.
"Nekropole je město mrtvých - je to tedy hřbitov?"
"Ne, je to město, jenom kvůli tobě ho nechala zamrznout…" klidně se ozval nejmenší chlapeček.
Angelovi se vybavilo úsloví: "…až zamrzne peklo…"
To, kam ho děti dovedly vypadalo jako palác - všude bylo ticho, jenom nějaké jemné ševelení průvanu ticho narušovalo. Vysoká okna, průsvitné jemné záclony, které ve vánku povlávaly - kráčeli dlouhou chodbou, do které ústila ze stran spousta dveří. Došli k těm posledním dveřím.
Bytost, která v kanceláři seděla, byla nadpozemsky krásná. "Jsem ráda, že jsi tady. Budu tady s tebou ještě chvíli, než mi skončí moje služba, doufám, že už nebudeš marnit svoje síly na to, abys utíkal - chroati tě měli jen uvolnit z přepravní schránky a dopravit ke mně - kdyby ses nevydal na ten stupidní útěk, mohli jsme to mít už za sebou."
Mlčel a čekal co dál řekne - mluvila klidně, nebyla jízlivá ani povýšená.
Pokračovala: "To ani nejsi zvědavý, že se na nic nezeptáš? Všichni, kteří se dostanou až ke mně mívají spousty otázek… no jo, ty jsi jiný, není divu, že jsi byl vybrán zrovna ty, kdybych se k tomu mohla vyjádřit, což teda nemohu… tak bych ale… no to je jedno. Čekal jsi kotle plné vařících se hříšníků…?
"Popravdě… ano."
"No, víš, všechno je tak relativní… každá bytost si zárodky svého vlastního pekla nese v sobě už ve světě, kde žije ten svůj hmotný živočišný život… a nenech se mýlit, i ty kotle tady máme.
"Aha, tak proč se ještě v nějakém nevařím?" Už mu docházela trpělivost.
"Ale Angele, tady je na všechno spousta času. Ty jsi polepšený upír a právě nyní se nacházíš ve svém pekle, ale je to trochu složitější. Víš, jsi opravdu v mimořádné situaci… Byl jsi vybrán, abys po nějakou dobu vládl peklu."
"Cože?!"
"Všechno to, co se stalo, všechny ty události posledního roku, co si pamatuješ, i to co si nepamatuješ k tomu směřovaly."
"Co všechno?"
Teď si vzpomeneš, co se stalo od chvíle, kdy jsi s tou malou naivní holkou vlezl do postele…" teď už byla jízlivá.
"Takhle o ní nemluv…"
"Tak se podívej…" přišla k němu a oběma rukama ho uchopila za hlavu. Vše se kolem něho začalo divoce vířit … a potom věděl všechno… ucítil takovou bolest, bylo to horší, než když mu cigáni před sto lety vrátili duši. Chtěl nebýt, chtěl se okamžitě na místě zahrabat hluboko pod zem, aby tam mohl zoufale skučet… to bylo to, co mu unikalo, byl to ten čas, který si po noci s Buffy pořád nedokázal vybavit - proto ho musela zabít, už mu bylo všechno jasné. Přišel o duši, protože zažil jediný okamžik opravdového štěstí… proč mu to nikdo neřekl?
"Proč mi to nikdo neřekl…? Proč!?" stál, třásl se po celém těle a řval.
"To nebylo fér," zašeptal
Kdyby věděl, že nesmí zažít okamžik opravdového štěstí, měl by sílu odolat.
"Chceš vědět, proč ti to Calendrová neřekla?" naprosto přesně chápala, co se mu žene hlavou.
"Protože byla součástí našeho plánu."
Další šok.
"I to, že jsem ji zavraždil bylo součástí vašeho plánu? Jaký to mělo smysl?"
"Museli jsme jí zabránit, aby ti vrátila duši příliš brzy - polekala se toho, co se stalo, cítila zodpovědnost, viděla kam ty a přemožitelka směřujete, a nevarovala tě. Taky ta tvoje maličká ji dost přesvědčivě motivovala… pěstmi. Potřebovali jsme, abys ještě něco udělal - potřebovali jsme, abys otevřel tu bránu."
"Proč? Abyste do mého světa mohli vpustit nějakou příšeru?"
"Ne, abychom mohli dostat do svého světa tebe."
"Já ale teď duši mám, jinak bych nemohl cítit, jak to…"
"Bolí…?" doplnila ho. A pokračovala: "No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. Uznávám, že ta tvoje malá i ten její gang dělali co mohli, aby ti duši vrátili dřív, než Acathlu otevřeš."
Bylo toho moc. Odcházel, ani nevěděl jak a procházel tou dlouhou chodbou někam pryč, neviděl že dříve čistě bílé záclony zešedly, neslyšel jak bylo ticho vystřídáno sykotem a skřípotem…
Dosluhující vládkyně pekla se spokojeně usmála: "Však ty se vrátíš, chlapečku…"
Vrátil se. Dlouho, snad několik dní, se potuloval po tom přízračném světě, všechno, co se kolem něho dělo, a ono se pravděpodobně dělo, ho nechávalo netečným. Svoje okolí naprosto ignoroval. Byl těch vzpomínek plný, vířily mu hlavou, nevěděl, co s tím, několikrát se pokoušel to skončit, ale vždycky se zase probudil. "Živý" - nebo aspoň pořád protivně při smyslech. A tak hnán těmito běsy stál opět před stolem.
"Tak na co se chceš zeptat teď?" usmála se tak mile, jakoby mu nabízela životní spoření
"Proč já?"
"By jsi vybrán, protože vládnout peklu může jen někdo, kdo sám v nejhorším pekle už je, někdo, kdo je na to specialista. A nemůže to být bytost bez duše - protože jen duše dává schopnost udržet správnou míru utrpení tak, aby ho ti, kdo ho postupují, mohli ještě vnímat."
"Vy ode mne, který se sto let snaží bojovat proti zlu, očekáváte, že se stanu jeho nástrojem?"
"Nebudeš nástrojem zla jako takového, jenom nástrojem odplaty. Očekává se, že budeš hlídat míru - taky se očekává, že se staneš strážcem hranic, můžeš dělat to, co umíš dobře - hlídat, aby se jednotlivé světy nemísily."
A kdo hlídal, aby se světy nemísily do této chvíle?"
"No… já."
"Něco ti řeknu, krásná neznámá. Hlídala jsi blbě."
"Možná, že mi sem tam něco uniklo, ale ujišťuju tě, že ve hře jsou větším páky, než jsme my dva."
"Jak dlouho jsi vládkyní pekla?"
Chvíli si rozmýšlela odpověď. "To je relativní. Já sama to vnímám jako velmi dlouhý čas Ale čas sám o sobě není lineární, není jako provázek, který odněkud někam vede. Často se vše děje současně. Všechno je jedno velké teď. Současně znásilňuješ Drusillu a současně tančíš s Buffy na jejím maturitním plese. Současně ona bojuje s Glorií, současně se miluje se Spikem. Současně je teď v nebi a v ten samý čas ji její přátelé při hodně nekvalifikovaném nekromantickém obřadu vrací na Zem - není úplně v pořádku, to víš není radno laškovat s černou magií. Čas je prostě relativní. Záleží jen na tom, jak vnímá čas jedinec."
Maturitní ples - ten se přece ještě nekonal. Jaká Glorie? Co!? Se Spikem? Pochopil, proč tak dlouho mluvila. Oni po něm něco chtěli. A na něco ho lákali. Jednoznačně tam směřovala, když zmiňovala Buffy, jeho jediné zranitelné místo.
Mlčky ho pozorovala, už byl skoro napůl zpracovaný, bude se tomu bránit, to jeho svědomí je opravdu úporné, kdyby mohla o tom rozhodnout sama, nikdy by ho nevybrala, ale jak to síly chtěly, tak to bude.
"Co mám udělat, aby byla šťastná?" zeptal se tiše.
"To je vše, co chceš, aby byla šťastná?" zeptala se vážně
"No, podle tvého výkladu času jsem pochopil, že vrátit vše tak, abych se vůbec nenarodil by asi nešlo, když se všechno děje současně… taky chápu, že toho sám moc chtít nemohu, ale ano, jediné, co opravdu chci je aby byla ona šťastná…"
"Vůbec nic nechápeš - klidně by to šlo všechno změnit, šlo by zařídit, aby ses vůbec nenarodil, úplně snadno - ale to by síly přišly o svůj velký cirkus. Nebyla by to zábava. Protože to tak nechtějí - síly samotné, ty co vládnou nekonečnému množství dimenzí tohoto vesmíru nemají emoce, neumí je samy prožívat. Proto je prožívají skrze nás.
"Šlo by zařídit, aby mne nikdy nepotkala?" zeptal se.
"Jasně, ale to by zemřela mnohem dřív, copak si nevzpomínáš, kolikrát jsi jí kryl záda? Zemřela by tak už mnohokrát a daleko dříve, než když zemřela v boji s Glorií. Nikdy by spolu s Faith nezaložila školu pro přemožitelky a tvůj svět by se stal mnohem temnějším místem."
Vůbec se mi nelíbí, že někomu celý život dělám šaška…Teď se ode mě očekává totéž v bledě růžovém. Kdyby mi mohli splnit, že Buffy bude šťastná… Něco mu na tom nesedělo. Něco co říkala předtím. Jasně, řekla to, když mluvila o tom, že Buffy byla oživena. Řekla: "No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník." Jsem sice upír a ne smrtelník, ale jsem šikovný upír…
Najednou si uvědomil, že byl využitý a zneužitý k povyražení nějakých vyšších sil, co se samy zabavit nedokázaly. Všechen ten drásající pocit viny, ve kterém se dosud topil, se rozplýval - ale bolest ta zůstávala. Stalo se toho tolik zlého. Nikdo se nikdy nedozví, jakou roli vlastně hrál. Ona se to nikdy nedozví, jediná, jediná a zbožňovaná jeho láska. Že to nechtěl, nechtěl, aby se ho zmocnil znovu démon.
Možná, že to taky patřilo k jeho pokání. Sto let řádil jako žlutá zimnice a sto let se snažil to napravovat a věděl, že nikdy to nebude dost. Této zodpovědnosti se nezříkal. Protože jen na jeho čistých úmyslech konat dobro a ne zlo, skutečně záleželo.
"To, že jsem probudil v rakvi, to byl taky vtípek, že?" ušklíbnul se.
"Přemýšlíš trochu dlouho. Nechceš se na to konečně posadit?" Vstala ze svého křesla a uvolňovala mu tak svůj pracovní stůl.
"Já to ještě nepřijal," hlesl.
"Ale přijmeš, věř mi, přijmeš," usmála se
* * *
Otevřel oči a nic neviděl, nic neslyšel. Tma. Ticho. To je smrt? Hmatal kolem sebe. Narazil na stěnu. Ohmatával dál. Zvedl se na lokti a hlavou do něčeho narazil. Padl zase na záda.
Buffy - zarazila do mě meč. Proč? Vybavila se mu ta noc - po tom, co se poprvé milovali, jako dva trosečníci na pustém ostrově, kde už nic jiného nebylo, odhodili všechna varování, že se řítí do průšvihu, protože jediné, co v tu chvíli existovalo, byla láska a touha. Zřejmě udělali nějakou chybu - ne, to já jsem musel udělat nějakou chybu. Byl si dobře vědom toho, že po Zemi chodí jenom proto, aby splatil svoje hříchy - a ano, když se do ní zamiloval, už tehdy měl skoro jistotu, že to nemůže dobře skončit, vzhledem k jeho údělu a vzhledem k jejímu údělu. Pochopil, že něco velmi důležitého mu uniká. Proč ho zabila po tom, co spolu byli - tak šťastní? Nikdy nic podobného nezažil - věděl, že ať už se stalo či ještě stane cokoliv, bude schopen z toho prožitku čerpat naději navěky…
Bylo to vyvrcholení jeho trestu? Stále se mu vkrádaly ty pocity, když pod svýma rukama cítil její jemnou pleť, a ona sama byla tak křehká a tak silná ve svém odhodlání… Musel se usmát na absurditou své pozice - tetelím se blahem a ležím v rakvi - pro upíra nic neobvyklého. Sáhl si na hrudník - košili nahmatal roztrženou, ale kůže neporušená. Zatím nic nebolelo.Věděl, že něco velmi zásadního mu uniká a bál se chvíle, kdy zjistí, co to je.
Potom bylo ticho přerušeno. Uslyšel hukot - jakoby kolem začala řádit naráz silná vichřice. A taky další tlumené zvuky zvenčí, bezprostředně blízko, ať už tam venku bylo cokoliv.Nějaké skřípění a rány. Možná údery kovu o dřevo? Nárazy - zřejmě do té schránky, ve které byl uzavřený. Tmu protrhlo blýskání kovu - nějakým nástrojem se někdo dobíjel k němu - první světlo, co uviděl, bylo červené, první pohyb, který zaznamenal byl plíživý pohyb postav, ze kterých spatřil jen černé obrysy. Nelíbily se mu - ani trochu. Nějaké ruce, či to byly pařáty, ho začaly tahat ze zbytků bedny ven. Přes clony písku, který kolem ve větrné smršti svištěl uviděl cihlově červené nebe a poté, co ho dezorientovaného něčí pařáty zvedly a vlekly, dopadl tváří na zem. Okrově zbarvený písčitý povrch. Zvedl hlavu a viděl, že leží u paty nějakého soklu, na kterém jsou trosky bedny, ze které ho vytáhli. Vítr - silný, ne vichřice. Syčela a burácela, proudy vzduchu sebou nesly části písku a kamenů, oslepovaly oči, zanášely ústa, bodaly do kůže. Černé postavy se kolem seskupily a začaly ho zvedat. Ve vichřici to vypadalo dost nepřehledně, bylo vidět sotva na pár metrů. Všechno se to dělo strašně rychle
Neměl co ztratit, sebral síly a vytrhl se těm podivným postavám. Utíkal. Vítr ho vlastně vlekl - připadal si skoro jako papírový drak. Několikrát s ním poryvy větrné smrště praštily o zem. Byl si dobře vědom toho, že kdyby musel dýchat jako člověk, už by se dávno pískem udusil, taky jeho tělo by to nemohlo vydržet. Aspoň někdy je to k něčemu dobré - ale nevím, proč si tak pochvaluju, když toto bude určitě horší, než obyčejná lidská smrt. Už mu síly docházely, podlehl a omdlel…
Vzbudily ho kopance. Cítil se dost omlácený, ale toto ho už úplně naštvalo. Zavrčel a otevřel oči. Nějaké děti? Krásné s krásnými čistými obličeji. "Už se probral, můžeme ho tam zavézt," pronesl nezvykle dospělým tónem chlapeček, který ho docela bolestivě kopal do boku, mohlo mu být tak nejvýš deset. "Dej mi na něj šáhnout," zvonivým hláskem loudila krásná holčička s blonďatým drdůlkem a růžovým tričkem. "Nemyslím, že by to Jí líbilo, měli jsme ověřit, že dorazil vcelku a ne ho hned naporcovat," ozval se další velmi úpravně vzhlížející chlapeček.
"Hurá, bude hostina!"zvolal ten nejmenší ze čtveřice.
"Tak vstávej, jdeme," pobídnul Angela. Ten první a ještě si kopnul.
"Ještě jednou to uděláš a budeš počítat jelita na zadku," syknul, když se zvedal ze země. Hlava se mu točila - kolem něho se rozkládalo něco - jako město - černé stavby nebyly podobné ničemu, co kdy předtím viděl.
Děti na něho zvědavě hleděly a bylo jasné, že vůbec nepočítají s tím, že by snad s nimi odmítnul jít. No dobře, tak jo. Půjde. Šly kolem něho, vlastně pořád poskakovaly… "Jak se to město jmenuje?" nedokázal se nezeptat.
"To je Nekropole," zazněl hlásek holčičky.
"Nekropole je město mrtvých - je to tedy hřbitov?"
"Ne, je to město, jenom kvůli tobě ho nechala zamrznout…" klidně se ozval nejmenší chlapeček.
Angelovi se vybavilo úsloví: "…až zamrzne peklo…"
To, kam ho děti dovedly vypadalo jako palác - všude bylo ticho, jenom nějaké jemné ševelení průvanu ticho narušovalo. Vysoká okna, průsvitné jemné záclony, které ve vánku povlávaly - kráčeli dlouhou chodbou, do které ústila ze stran spousta dveří. Došli k těm posledním dveřím.
Bytost, která v kanceláři seděla, byla nadpozemsky krásná. "Jsem ráda, že jsi tady. Budu tady s tebou ještě chvíli, než mi skončí moje služba, doufám, že už nebudeš marnit svoje síly na to, abys utíkal - chroati tě měli jen uvolnit z přepravní schránky a dopravit ke mně - kdyby ses nevydal na ten stupidní útěk, mohli jsme to mít už za sebou."
Mlčel a čekal co dál řekne - mluvila klidně, nebyla jízlivá ani povýšená.
Pokračovala: "To ani nejsi zvědavý, že se na nic nezeptáš? Všichni, kteří se dostanou až ke mně mívají spousty otázek… no jo, ty jsi jiný, není divu, že jsi byl vybrán zrovna ty, kdybych se k tomu mohla vyjádřit, což teda nemohu… tak bych ale… no to je jedno. Čekal jsi kotle plné vařících se hříšníků…?
"Popravdě… ano."
"No, víš, všechno je tak relativní… každá bytost si zárodky svého vlastního pekla nese v sobě už ve světě, kde žije ten svůj hmotný živočišný život… a nenech se mýlit, i ty kotle tady máme.
"Aha, tak proč se ještě v nějakém nevařím?" Už mu docházela trpělivost.
"Ale Angele, tady je na všechno spousta času. Ty jsi polepšený upír a právě nyní se nacházíš ve svém pekle, ale je to trochu složitější. Víš, jsi opravdu v mimořádné situaci… Byl jsi vybrán, abys po nějakou dobu vládl peklu."
"Cože?!"
"Všechno to, co se stalo, všechny ty události posledního roku, co si pamatuješ, i to co si nepamatuješ k tomu směřovaly."
"Co všechno?"
Teď si vzpomeneš, co se stalo od chvíle, kdy jsi s tou malou naivní holkou vlezl do postele…" teď už byla jízlivá.
"Takhle o ní nemluv…"
"Tak se podívej…" přišla k němu a oběma rukama ho uchopila za hlavu. Vše se kolem něho začalo divoce vířit … a potom věděl všechno… ucítil takovou bolest, bylo to horší, než když mu cigáni před sto lety vrátili duši. Chtěl nebýt, chtěl se okamžitě na místě zahrabat hluboko pod zem, aby tam mohl zoufale skučet… to bylo to, co mu unikalo, byl to ten čas, který si po noci s Buffy pořád nedokázal vybavit - proto ho musela zabít, už mu bylo všechno jasné. Přišel o duši, protože zažil jediný okamžik opravdového štěstí… proč mu to nikdo neřekl?
"Proč mi to nikdo neřekl…? Proč!?" stál, třásl se po celém těle a řval.
"To nebylo fér," zašeptal
Kdyby věděl, že nesmí zažít okamžik opravdového štěstí, měl by sílu odolat.
"Chceš vědět, proč ti to Calendrová neřekla?" naprosto přesně chápala, co se mu žene hlavou.
"Protože byla součástí našeho plánu."
Další šok.
"I to, že jsem ji zavraždil bylo součástí vašeho plánu? Jaký to mělo smysl?"
"Museli jsme jí zabránit, aby ti vrátila duši příliš brzy - polekala se toho, co se stalo, cítila zodpovědnost, viděla kam ty a přemožitelka směřujete, a nevarovala tě. Taky ta tvoje maličká ji dost přesvědčivě motivovala… pěstmi. Potřebovali jsme, abys ještě něco udělal - potřebovali jsme, abys otevřel tu bránu."
"Proč? Abyste do mého světa mohli vpustit nějakou příšeru?"
"Ne, abychom mohli dostat do svého světa tebe."
"Já ale teď duši mám, jinak bych nemohl cítit, jak to…"
"Bolí…?" doplnila ho. A pokračovala: "No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. Uznávám, že ta tvoje malá i ten její gang dělali co mohli, aby ti duši vrátili dřív, než Acathlu otevřeš."
Bylo toho moc. Odcházel, ani nevěděl jak a procházel tou dlouhou chodbou někam pryč, neviděl že dříve čistě bílé záclony zešedly, neslyšel jak bylo ticho vystřídáno sykotem a skřípotem…
Dosluhující vládkyně pekla se spokojeně usmála: "Však ty se vrátíš, chlapečku…"
Vrátil se. Dlouho, snad několik dní, se potuloval po tom přízračném světě, všechno, co se kolem něho dělo, a ono se pravděpodobně dělo, ho nechávalo netečným. Svoje okolí naprosto ignoroval. Byl těch vzpomínek plný, vířily mu hlavou, nevěděl, co s tím, několikrát se pokoušel to skončit, ale vždycky se zase probudil. "Živý" - nebo aspoň pořád protivně při smyslech. A tak hnán těmito běsy stál opět před stolem.
"Tak na co se chceš zeptat teď?" usmála se tak mile, jakoby mu nabízela životní spoření
"Proč já?"
"By jsi vybrán, protože vládnout peklu může jen někdo, kdo sám v nejhorším pekle už je, někdo, kdo je na to specialista. A nemůže to být bytost bez duše - protože jen duše dává schopnost udržet správnou míru utrpení tak, aby ho ti, kdo ho postupují, mohli ještě vnímat."
"Vy ode mne, který se sto let snaží bojovat proti zlu, očekáváte, že se stanu jeho nástrojem?"
"Nebudeš nástrojem zla jako takového, jenom nástrojem odplaty. Očekává se, že budeš hlídat míru - taky se očekává, že se staneš strážcem hranic, můžeš dělat to, co umíš dobře - hlídat, aby se jednotlivé světy nemísily."
A kdo hlídal, aby se světy nemísily do této chvíle?"
"No… já."
"Něco ti řeknu, krásná neznámá. Hlídala jsi blbě."
"Možná, že mi sem tam něco uniklo, ale ujišťuju tě, že ve hře jsou větším páky, než jsme my dva."
"Jak dlouho jsi vládkyní pekla?"
Chvíli si rozmýšlela odpověď. "To je relativní. Já sama to vnímám jako velmi dlouhý čas Ale čas sám o sobě není lineární, není jako provázek, který odněkud někam vede. Často se vše děje současně. Všechno je jedno velké teď. Současně znásilňuješ Drusillu a současně tančíš s Buffy na jejím maturitním plese. Současně ona bojuje s Glorií, současně se miluje se Spikem. Současně je teď v nebi a v ten samý čas ji její přátelé při hodně nekvalifikovaném nekromantickém obřadu vrací na Zem - není úplně v pořádku, to víš není radno laškovat s černou magií. Čas je prostě relativní. Záleží jen na tom, jak vnímá čas jedinec."
Maturitní ples - ten se přece ještě nekonal. Jaká Glorie? Co!? Se Spikem? Pochopil, proč tak dlouho mluvila. Oni po něm něco chtěli. A na něco ho lákali. Jednoznačně tam směřovala, když zmiňovala Buffy, jeho jediné zranitelné místo.
Mlčky ho pozorovala, už byl skoro napůl zpracovaný, bude se tomu bránit, to jeho svědomí je opravdu úporné, kdyby mohla o tom rozhodnout sama, nikdy by ho nevybrala, ale jak to síly chtěly, tak to bude.
"Co mám udělat, aby byla šťastná?" zeptal se tiše.
"To je vše, co chceš, aby byla šťastná?" zeptala se vážně
"No, podle tvého výkladu času jsem pochopil, že vrátit vše tak, abych se vůbec nenarodil by asi nešlo, když se všechno děje současně… taky chápu, že toho sám moc chtít nemohu, ale ano, jediné, co opravdu chci je aby byla ona šťastná…"
"Vůbec nic nechápeš - klidně by to šlo všechno změnit, šlo by zařídit, aby ses vůbec nenarodil, úplně snadno - ale to by síly přišly o svůj velký cirkus. Nebyla by to zábava. Protože to tak nechtějí - síly samotné, ty co vládnou nekonečnému množství dimenzí tohoto vesmíru nemají emoce, neumí je samy prožívat. Proto je prožívají skrze nás.
"Šlo by zařídit, aby mne nikdy nepotkala?" zeptal se.
"Jasně, ale to by zemřela mnohem dřív, copak si nevzpomínáš, kolikrát jsi jí kryl záda? Zemřela by tak už mnohokrát a daleko dříve, než když zemřela v boji s Glorií. Nikdy by spolu s Faith nezaložila školu pro přemožitelky a tvůj svět by se stal mnohem temnějším místem."
Vůbec se mi nelíbí, že někomu celý život dělám šaška…Teď se ode mě očekává totéž v bledě růžovém. Kdyby mi mohli splnit, že Buffy bude šťastná… Něco mu na tom nesedělo. Něco co říkala předtím. Jasně, řekla to, když mluvila o tom, že Buffy byla oživena. Řekla: "No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník." Jsem sice upír a ne smrtelník, ale jsem šikovný upír…
Najednou si uvědomil, že byl využitý a zneužitý k povyražení nějakých vyšších sil, co se samy zabavit nedokázaly. Všechen ten drásající pocit viny, ve kterém se dosud topil, se rozplýval - ale bolest ta zůstávala. Stalo se toho tolik zlého. Nikdo se nikdy nedozví, jakou roli vlastně hrál. Ona se to nikdy nedozví, jediná, jediná a zbožňovaná jeho láska. Že to nechtěl, nechtěl, aby se ho zmocnil znovu démon.
Možná, že to taky patřilo k jeho pokání. Sto let řádil jako žlutá zimnice a sto let se snažil to napravovat a věděl, že nikdy to nebude dost. Této zodpovědnosti se nezříkal. Protože jen na jeho čistých úmyslech konat dobro a ne zlo, skutečně záleželo.
"To, že jsem probudil v rakvi, to byl taky vtípek, že?" ušklíbnul se.
"Přemýšlíš trochu dlouho. Nechceš se na to konečně posadit?" Vstala ze svého křesla a uvolňovala mu tak svůj pracovní stůl.
"Já to ještě nepřijal," hlesl.
"Ale přijmeš, věř mi, přijmeš," usmála se
* * *
POKRAČUJE NA ANGELOVA STRATEGIE II.ČASŤ
ahoj nechceš spřátelit?