II.časť
Rozvaloval se na křesle s nohama na stole a čekal až děti přijdou. Řekla mu, že tady vždycky tak nějak byly - malí krásní ďáblíci. Slyšel jejich poskakování dřív, než se otevřely dveře. Teď už si také všimnul toho, že ty dveře se otevřely dřív, než se k němu kterékoliv z "dětí" mohlo přiblížit.
"Máme jí vyřídit, jestli ses už rozhodl," vážně na něho hleděly - se svými čistými tvářemi, tak nevinné - ale až příliš nevinné, uvažoval.
"Nejdřív chci přesně vědět, co bych tu měl dělat."
"Čeká na tebe venku. Ukáže ti to… tak už jdeme?"
Procházeli mezi jednotlivými stavbami, v tom rudém přísvitu se rýsovaly jejich černé siluety a v jejich stínech se zmítaly postavy. Odstupující vládkyně se dotkla svými prsty jedné z postav: "Toto je žena, která celá svůj život konala jenom samé dobro. Byla v tom tak neúnavná a důsledná, že tím konáním neustálého dobra udělala svým bližním z jejich života peklo na zemi."
"Háček je asi v tom, že byla příliš pyšná a pěstovala si svůj monopol na dobro, je to tak?" navrhl.
"Ano, navíc vzbuzovala v ostatních neustálý pocit viny, že jen ona sama je schopna se tak obětovat pro druhé, ale oni ne," vysvětlovala
"Lidé kolem ní si připadali příliš neschopní…"
"Musíš jednou za čas všechny obejít a zkontrolovat, čím se zabývají ve svých soukromých peklech. Většinou si pořád znova a znova přehrávají, co udělali špatně, ale občas se někdo vymkne kontrole a začne myslet na něco jiného, včetně útěku - a to je pak tvůj úkol ho pěkně vrátit tam, kam ho chtějí síly mít."
"Jak dlouho tady jsou?"
"Jak dlouho? No přece navěky!"
"A oni musí na svoje chyby navěky myslet, to je kruté."
"Je to peklo," usmála se.
"Co když odmítnu?"
"Skončíš jako jeden z nich, budeš donucen stále myslet jen na své chyby…"
To stejně dělám, napadlo ho.
"A když to přijmu?" A já to nepřijmu, ať si tu Mengeleho dělá někdo jiný.
"Dostaneš všechno, co budeš chtít, až skončí tvoje vláda"
"Já to dělat nebudu, ani za všechny krásy světa. Nebudu."
Nesl následky nějakého svého rozhodnutí, ale jaké to bylo rozhodnutí to už dávno nevěděl, vnímal jenom bolest. Krev, slzy a nářek svých nesčetných obětí. "Prosím ne, ušetřete mého syna, pane, prosím,"lomila rukama a klečela mu u nohou a on se jenom smál… Už dost, prosím, prosím, už dost, žadonil.
Oddálila prsty z jeho čela. Vše, co říkala, vnímal jako z velké dálky, zatímco se svíjel na kamenité zemi v embryonální poloze. "Myslím, že trpí v náležitých mezích." Vyštěkla naštvaně.
"Tak můžeme ještě přitlačit," zazvonil dětský hlásek.
"Nechceme přece, aby zešílel, ještě pořád ho můžeme přesvědčit - chci už aby mne někdo vystřídal, ať už on nebo někdo jiný, dávno jsem tu nemusela být".
Aha, bavili se o něm. Vládkyně, je naštvaná, že musí přesluhovat, došlo Angelovi.
Přitlačili. Topil se, kolem něho se zmítali jemu podobní v nějakém řídkém bahně, v moři horkého řídkého bahna. Jedna bytost se škrábala přes druhou k hladině a vždy když už u hladiny byla, nějaká jiná ji stáhla ke dnu. Cítil, že na hladině je něco, po čem touží, nějaké vlídné světlo, chladivý vánek, proto, když byl u dna, se znovu začal po tělech ostatních škrábat nahoru. Nekonečně dlouho. Únava a bolest nekonečně dlouho. "Liame…" ševelily mu do uší nějaké hlasy. Nejsem Liam, u dávno ne, Liam nestál za nic… Znova na dně. "Angelusi, mocný kníže, uctívači krve…" syčely hlasy. Nejsem Angelus, jsem… kdo jsem? Jsem Angel. To je moje jméno, jen s tím jménem za něco stojím… pořád za něco stojím, nebudu katovým pacholkem… Ne, už se nikam škrábat nebude. Nepodá se tomu vábení. Teď bude klid…konečně…
Další změna. Propadá se někam hluboko, leží ve sklepě na kamenné podlaze. Spát, spát… Ledová voda, kterou na něho někdo vychrstnul, mu to nedovolí. Postavy s černými pařáty zvedají jeho tělo a někam ho vlečou. Nechci to vnímat, Bože já nechci… "Tady ti Bůh nepomůže," zasyčí mu do ucha úlisně vlezle mazlivý hlas.
"Otevři oči!"
"No tak otevři oči!" Na tělo dopadají těžké rány, řetěz, cítí a i slyší, jak mu praskají kosti. Konečně omdlel.
"Konečně jsi přišel k rozumu?" ptalo se vážně dítě - už ho někdy viděl - krásné a malé, chlapeček - už věděl, to je to dítě z pekla. "Bylo to na hraně, skoro jsi zešílel, myslím, že to jsi přesně chtěl, ale ujišťuju tě, že bychom ti to nedovolili. Tak přijmeš tu práci?"
Když se celý cyklus opakoval po nesčetněkrát, kývnul. Věděl, že nemá jinou možnost.
Bylo mu dovoleno usnout. Probudil se v čisté posteli s voňavým povlečením.
A tak vzal tu práci a nenáviděl se za to.
Stal se vládcem pekla.
Měl k dispozici palác s vysokými okny a dlouhými jako noc černými záclonami. Byla tu velká knihovna, kde byl klid. Dali mu k dispozici také služebnictvo, byly to bytosti, které se vzdaly naděje, nepatřily do pekla, ale ani do nebe, nechtěly se znova narodit, nechtěly nic, než poklidně existovat a tak jim bylo kdysi nabídnuto sloužit vládcům pekla. Když se odstupující vládkyně konečně afektovaně loučila, vysvětlila mu, že cokoliv bude chtít, to mu služebné bytosti splní - vlnila se tehdy svůdně kolem něho a vypadalo to, že by ho chtěla dostat do postele. Když vycítila jeho odmítnutí, vysvětlila si to tak, že se bojí o svou duši. Tehdy ho ujistila, že v tomto světě jeho prokletí neplatí, že si může užívat sexu po libosti - a ještě víc se mu začala nabízet. Nedokázal neprojevit odpor, když ji odmítnul, a tak naštvaně práskla dveřmi a navěky zmizela.
Zato děti s andělskými obličeji ho navštěvovaly. Nepravidelně. Nikdy nevěděl dopředu, kdy se objeví. Projevovaly se rozmarně, často se jenom honily po rozlehlých chodbách paláce, někdy ho doprovázely, když musel plnit svůj úděl. Nenáviděl to. Hlídaly ho, hlídaly, jestli svou práci dělá pořádně. Pořád si něco štěbetaly - a on mlčel. Neměl slova. Věděl, že kdyby promluvil, vydal by ze sebe jen zoufalý řev. A tak radši mlčel.
Jeho noci bývaly protkány sny. Ode zdi ke zdi. V jedněch snech stále dokola prožíval mučení, kterým ho donutili vzít tuto práci, v těch druhých se horce miloval s Buffy a ona mu vždycky těsně před vyvrcholením zmizela. Probouzel se zoufalý a nadržený.
Procházíval po pláni a dotýkal se jich. Cítil jejich myšlenky, cítil obsahy jejich životů, znal jejich provinění a bolest, kterou pociťovali. Zatím nenarazil na nikoho, kdo by na svoje chyby nemyslel a bál se toho, až se to stane, až bude muset zasáhnout, tak jak mu velela jeho práce. Věděl, že pokud na někoho takového narazí, tak odmítne splnit svou povinnost a skončí ještě u horšího mučení než posledně. Zoufale hledal nějaké řešení. Pak si na to vzpomněl. Cože mu to tehdy první den řekla Vládkyně pekla? Řekla: "I ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. "A on si tehdy pomyslel: "Nejsem sice šikovný smrtelník, ale jsem šikovný upír…"
Věřil, že by to mohlo vyjít. Pravděpodobnost, že by ho děti načapaly při tomto vzdoru, nebyla zas tak vysoká. Mohl to zkusit. Byl by alespoň k něčemu užitečný.
A tak si konečně přestal zoufat. Věděl, že jednou mu na to přijdou, ale věděl, že konečně může zase bojovat za to, co je správné. A on věděl, co je správné. Správné bylo nebrat naději v lepší východiska. Správné bylo čerpat sílu k dobrému. Správné bylo vědomí dobrých úmyslů. A tak pokaždé, když narazil na bytost, která nebyla úplně ztracená a neochotná cokoliv měnit, pokaždé, když našel někoho, kdo ve svém životě míval nějaké dobré úmysly, obrátil jeho pozornost k tomuto, místo, aby prohloubil jeho výčitky připomínáních chyb a hříchů. "Všichni děláme chyby, všichni někdy ubližujeme. Vzpomeň si na své dobré úmysly, které jsi měla s tou ženou, cos jí půjčila kapesník v čekárně u doktora… plakala a ty ses ustrnula… ne, nebyla jsi ve svém životě vlídná mnohokrát, ale tehdy jsi to dokázala…" promlouval k nim a měl pocit, že to má smysl.
"Máme jí vyřídit, jestli ses už rozhodl," vážně na něho hleděly - se svými čistými tvářemi, tak nevinné - ale až příliš nevinné, uvažoval.
"Nejdřív chci přesně vědět, co bych tu měl dělat."
"Čeká na tebe venku. Ukáže ti to… tak už jdeme?"
Procházeli mezi jednotlivými stavbami, v tom rudém přísvitu se rýsovaly jejich černé siluety a v jejich stínech se zmítaly postavy. Odstupující vládkyně se dotkla svými prsty jedné z postav: "Toto je žena, která celá svůj život konala jenom samé dobro. Byla v tom tak neúnavná a důsledná, že tím konáním neustálého dobra udělala svým bližním z jejich života peklo na zemi."
"Háček je asi v tom, že byla příliš pyšná a pěstovala si svůj monopol na dobro, je to tak?" navrhl.
"Ano, navíc vzbuzovala v ostatních neustálý pocit viny, že jen ona sama je schopna se tak obětovat pro druhé, ale oni ne," vysvětlovala
"Lidé kolem ní si připadali příliš neschopní…"
"Musíš jednou za čas všechny obejít a zkontrolovat, čím se zabývají ve svých soukromých peklech. Většinou si pořád znova a znova přehrávají, co udělali špatně, ale občas se někdo vymkne kontrole a začne myslet na něco jiného, včetně útěku - a to je pak tvůj úkol ho pěkně vrátit tam, kam ho chtějí síly mít."
"Jak dlouho tady jsou?"
"Jak dlouho? No přece navěky!"
"A oni musí na svoje chyby navěky myslet, to je kruté."
"Je to peklo," usmála se.
"Co když odmítnu?"
"Skončíš jako jeden z nich, budeš donucen stále myslet jen na své chyby…"
To stejně dělám, napadlo ho.
"A když to přijmu?" A já to nepřijmu, ať si tu Mengeleho dělá někdo jiný.
"Dostaneš všechno, co budeš chtít, až skončí tvoje vláda"
"Já to dělat nebudu, ani za všechny krásy světa. Nebudu."
Nesl následky nějakého svého rozhodnutí, ale jaké to bylo rozhodnutí to už dávno nevěděl, vnímal jenom bolest. Krev, slzy a nářek svých nesčetných obětí. "Prosím ne, ušetřete mého syna, pane, prosím,"lomila rukama a klečela mu u nohou a on se jenom smál… Už dost, prosím, prosím, už dost, žadonil.
Oddálila prsty z jeho čela. Vše, co říkala, vnímal jako z velké dálky, zatímco se svíjel na kamenité zemi v embryonální poloze. "Myslím, že trpí v náležitých mezích." Vyštěkla naštvaně.
"Tak můžeme ještě přitlačit," zazvonil dětský hlásek.
"Nechceme přece, aby zešílel, ještě pořád ho můžeme přesvědčit - chci už aby mne někdo vystřídal, ať už on nebo někdo jiný, dávno jsem tu nemusela být".
Aha, bavili se o něm. Vládkyně, je naštvaná, že musí přesluhovat, došlo Angelovi.
Přitlačili. Topil se, kolem něho se zmítali jemu podobní v nějakém řídkém bahně, v moři horkého řídkého bahna. Jedna bytost se škrábala přes druhou k hladině a vždy když už u hladiny byla, nějaká jiná ji stáhla ke dnu. Cítil, že na hladině je něco, po čem touží, nějaké vlídné světlo, chladivý vánek, proto, když byl u dna, se znovu začal po tělech ostatních škrábat nahoru. Nekonečně dlouho. Únava a bolest nekonečně dlouho. "Liame…" ševelily mu do uší nějaké hlasy. Nejsem Liam, u dávno ne, Liam nestál za nic… Znova na dně. "Angelusi, mocný kníže, uctívači krve…" syčely hlasy. Nejsem Angelus, jsem… kdo jsem? Jsem Angel. To je moje jméno, jen s tím jménem za něco stojím… pořád za něco stojím, nebudu katovým pacholkem… Ne, už se nikam škrábat nebude. Nepodá se tomu vábení. Teď bude klid…konečně…
Další změna. Propadá se někam hluboko, leží ve sklepě na kamenné podlaze. Spát, spát… Ledová voda, kterou na něho někdo vychrstnul, mu to nedovolí. Postavy s černými pařáty zvedají jeho tělo a někam ho vlečou. Nechci to vnímat, Bože já nechci… "Tady ti Bůh nepomůže," zasyčí mu do ucha úlisně vlezle mazlivý hlas.
"Otevři oči!"
"No tak otevři oči!" Na tělo dopadají těžké rány, řetěz, cítí a i slyší, jak mu praskají kosti. Konečně omdlel.
"Konečně jsi přišel k rozumu?" ptalo se vážně dítě - už ho někdy viděl - krásné a malé, chlapeček - už věděl, to je to dítě z pekla. "Bylo to na hraně, skoro jsi zešílel, myslím, že to jsi přesně chtěl, ale ujišťuju tě, že bychom ti to nedovolili. Tak přijmeš tu práci?"
Když se celý cyklus opakoval po nesčetněkrát, kývnul. Věděl, že nemá jinou možnost.
Bylo mu dovoleno usnout. Probudil se v čisté posteli s voňavým povlečením.
A tak vzal tu práci a nenáviděl se za to.
Stal se vládcem pekla.
Měl k dispozici palác s vysokými okny a dlouhými jako noc černými záclonami. Byla tu velká knihovna, kde byl klid. Dali mu k dispozici také služebnictvo, byly to bytosti, které se vzdaly naděje, nepatřily do pekla, ale ani do nebe, nechtěly se znova narodit, nechtěly nic, než poklidně existovat a tak jim bylo kdysi nabídnuto sloužit vládcům pekla. Když se odstupující vládkyně konečně afektovaně loučila, vysvětlila mu, že cokoliv bude chtít, to mu služebné bytosti splní - vlnila se tehdy svůdně kolem něho a vypadalo to, že by ho chtěla dostat do postele. Když vycítila jeho odmítnutí, vysvětlila si to tak, že se bojí o svou duši. Tehdy ho ujistila, že v tomto světě jeho prokletí neplatí, že si může užívat sexu po libosti - a ještě víc se mu začala nabízet. Nedokázal neprojevit odpor, když ji odmítnul, a tak naštvaně práskla dveřmi a navěky zmizela.
Zato děti s andělskými obličeji ho navštěvovaly. Nepravidelně. Nikdy nevěděl dopředu, kdy se objeví. Projevovaly se rozmarně, často se jenom honily po rozlehlých chodbách paláce, někdy ho doprovázely, když musel plnit svůj úděl. Nenáviděl to. Hlídaly ho, hlídaly, jestli svou práci dělá pořádně. Pořád si něco štěbetaly - a on mlčel. Neměl slova. Věděl, že kdyby promluvil, vydal by ze sebe jen zoufalý řev. A tak radši mlčel.
Jeho noci bývaly protkány sny. Ode zdi ke zdi. V jedněch snech stále dokola prožíval mučení, kterým ho donutili vzít tuto práci, v těch druhých se horce miloval s Buffy a ona mu vždycky těsně před vyvrcholením zmizela. Probouzel se zoufalý a nadržený.
Procházíval po pláni a dotýkal se jich. Cítil jejich myšlenky, cítil obsahy jejich životů, znal jejich provinění a bolest, kterou pociťovali. Zatím nenarazil na nikoho, kdo by na svoje chyby nemyslel a bál se toho, až se to stane, až bude muset zasáhnout, tak jak mu velela jeho práce. Věděl, že pokud na někoho takového narazí, tak odmítne splnit svou povinnost a skončí ještě u horšího mučení než posledně. Zoufale hledal nějaké řešení. Pak si na to vzpomněl. Cože mu to tehdy první den řekla Vládkyně pekla? Řekla: "I ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. "A on si tehdy pomyslel: "Nejsem sice šikovný smrtelník, ale jsem šikovný upír…"
Věřil, že by to mohlo vyjít. Pravděpodobnost, že by ho děti načapaly při tomto vzdoru, nebyla zas tak vysoká. Mohl to zkusit. Byl by alespoň k něčemu užitečný.
A tak si konečně přestal zoufat. Věděl, že jednou mu na to přijdou, ale věděl, že konečně může zase bojovat za to, co je správné. A on věděl, co je správné. Správné bylo nebrat naději v lepší východiska. Správné bylo čerpat sílu k dobrému. Správné bylo vědomí dobrých úmyslů. A tak pokaždé, když narazil na bytost, která nebyla úplně ztracená a neochotná cokoliv měnit, pokaždé, když našel někoho, kdo ve svém životě míval nějaké dobré úmysly, obrátil jeho pozornost k tomuto, místo, aby prohloubil jeho výčitky připomínáních chyb a hříchů. "Všichni děláme chyby, všichni někdy ubližujeme. Vzpomeň si na své dobré úmysly, které jsi měla s tou ženou, cos jí půjčila kapesník v čekárně u doktora… plakala a ty ses ustrnula… ne, nebyla jsi ve svém životě vlídná mnohokrát, ale tehdy jsi to dokázala…" promlouval k nim a měl pocit, že to má smysl.
Seděl v knihovně a v krbu hořel oheň. Hleděl do plamenů. Už tady byl dlouho. Docela mi to prochází… zatím. Hopsání za dveřmi. Dětičky mě přišly navštívit.
"Ahoj, jak se vede?" pozdravil, když ho obklopily.
"Konečně mluví," zajásal ten nejmenší. "Říkal jsem to, nakonec si všichni zvyknou," odfrknul prostřední . "Jak ti jde tvoje práce?" otázala se holčička.
"Dík za optání. Právě jsem se vrátil, ale jestli si to přejete, můžeme tam ještě zajít a pár dušiček otestovat. Prosím, ať je to moje nadšení ukonejší… Tak jdeme?" Když se zvedal z křesla, dal si záležet, aby to vypadalo jako jeho nešikovnost a narazil koleny do stolku. Pyramida postavená z různobarevných průsvitných mnohostěnů se rozletěla po knihovně, jednotlivé části hlavolamu se s cinkotem kutálely a blýskaly v odlescích plamenů z krbu.
"Jů! Co to máš? Co to je?" překřikovaly se a vrhaly se k zemi. Soupeřily o to, které bude mít víc jednotlivých kousků skládačky.
"To je hlavolam. Tak už půjdeme?" věděl, že musí být přesvědčivě odhodlaný.
Nešli nikam, dětičky si hrály s kameny, skládaly různé tvary, hádaly se a kradly si jednotlivé kameny navzájem. Nakonec je nechal v knihovně a šel do postele. Plán vyšel. Upoutal je. Kdyby dýchal, zhluboka by si oddechnul.
Druhý den byly zase pryč, hlavolam si odnesly s sebou. Musím něco vymyslet zase napříště. Byl to takový závod na výdrž. Čím déle jim dokážu nabízet nové hračičky, tím později mi přijdou na to, že sabotuju svou práci.
Někdo ale věděl, že nedělá to, co se od něho očekává. Chroati, démoni, kteří byli stvořeni k mučení padlých duší, praví služebníci pekla, ti kterým měl zadávat úkoly související s mučením, a které nechával nezaměstnané. Sami nemohli nic dělat, podléhali přímo jemu, byli schopni komunikovat je s ním, svými obětmi - nebo se silami samotnými. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl, že jednou se to stejně provalí.
"Ahoj, jak se vede?" pozdravil, když ho obklopily.
"Konečně mluví," zajásal ten nejmenší. "Říkal jsem to, nakonec si všichni zvyknou," odfrknul prostřední . "Jak ti jde tvoje práce?" otázala se holčička.
"Dík za optání. Právě jsem se vrátil, ale jestli si to přejete, můžeme tam ještě zajít a pár dušiček otestovat. Prosím, ať je to moje nadšení ukonejší… Tak jdeme?" Když se zvedal z křesla, dal si záležet, aby to vypadalo jako jeho nešikovnost a narazil koleny do stolku. Pyramida postavená z různobarevných průsvitných mnohostěnů se rozletěla po knihovně, jednotlivé části hlavolamu se s cinkotem kutálely a blýskaly v odlescích plamenů z krbu.
"Jů! Co to máš? Co to je?" překřikovaly se a vrhaly se k zemi. Soupeřily o to, které bude mít víc jednotlivých kousků skládačky.
"To je hlavolam. Tak už půjdeme?" věděl, že musí být přesvědčivě odhodlaný.
Nešli nikam, dětičky si hrály s kameny, skládaly různé tvary, hádaly se a kradly si jednotlivé kameny navzájem. Nakonec je nechal v knihovně a šel do postele. Plán vyšel. Upoutal je. Kdyby dýchal, zhluboka by si oddechnul.
Druhý den byly zase pryč, hlavolam si odnesly s sebou. Musím něco vymyslet zase napříště. Byl to takový závod na výdrž. Čím déle jim dokážu nabízet nové hračičky, tím později mi přijdou na to, že sabotuju svou práci.
Někdo ale věděl, že nedělá to, co se od něho očekává. Chroati, démoni, kteří byli stvořeni k mučení padlých duší, praví služebníci pekla, ti kterým měl zadávat úkoly související s mučením, a které nechával nezaměstnané. Sami nemohli nic dělat, podléhali přímo jemu, byli schopni komunikovat je s ním, svými obětmi - nebo se silami samotnými. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl, že jednou se to stejně provalí.
Vzbudilo ho to uprostřed noci ta vůně. Svým jemným čichem ji cítil. Věděl, že je to ona, její vůni by poznal kdykoliv a kdekoli. Zase další sen, co ho nechá tvrdého… a opakujícího její jméno do ochraptění. "Ne, prosím už ne, už ne… zase mi zmizíš," šeptal.
Posadila se k němu na postel. Tento sen byl jiný. Jinak by byli oba už dávno nazí…
"Musíme být tiše, nikdy nevíš, kdo by nás mohl slyšet…" řekla tichounce.
"Buffy, to není možné, ty tu nemůžeš být, toto je peklo, jestli se mi nezdáš, musíš honem pryč, musíme vymyslet, jak tě odsud dostat…"
"Pšššt," položila mu prst na rty. "Nemáme moc času a já ti toho musím hodně říct," vysvětlovala.
Chytil ji za ruku a vnímal teplo její kůže. Nebe. Začal putovat rty po hřbetě její ruky. I kdyby to byl jen sen, mohu tě cítit u sebe, lásko.
"Já jsem utekla, využila jsem toho, že se síly mezi sebou zase škorpí, mají teď spoustu zábavy s jedním Nesmrtelným… Musela jsem ti to říct. Angele, oni vědí, že porušuješ pravidla. Čekají jen na to, až se nějak nešikovně prozradíš, musíš něco udělat, než se rozhodnou všechno uvést do původního stavu… Teď se tě musím na něco zásadního zeptat. Co sis nechal slíbit, když jsi vzal tuto práci?"
"Já, odmítnul jsem to. Takže jsem si nenechal slíbit nic. Promiň." Řekl nešťastně.
K jeho překvapení se na něho usmála. "Čekala jsem to. Takže tě donutili. Mučením."
Otřásl se a viděl že ona taktéž. "Takže ty sis od nich nenechal nic slíbit. Doufala jsem v to. To je moc dobře." Dívala se na něho s důvěrou a oči jí zářily.
Nechápal to.
"Dobře, vím, že je to složité: Jsem teď v nebi, zemřela jsem při boji s Glorií, byla to šílená bohyně, která chtěla ovládnout náš svět. V mých vzpomínkách ale je, že ty jsi se z pekla vrátil na zem - nevěděla jsem jak, protože jsi o svém pobytu tady v pekle nikdy nemluvil, potom spolu zabráníme Povýšení, vyhodíme starostu do vzduchu a ty mne opustíš. Je to moje minulost a teprve tvoje budoucnost - a je vysoce pravděpodobné, že to tak stane, protože se to už stalo. Teda stalo mně a stane tobě.
Posadila se k němu na postel. Tento sen byl jiný. Jinak by byli oba už dávno nazí…
"Musíme být tiše, nikdy nevíš, kdo by nás mohl slyšet…" řekla tichounce.
"Buffy, to není možné, ty tu nemůžeš být, toto je peklo, jestli se mi nezdáš, musíš honem pryč, musíme vymyslet, jak tě odsud dostat…"
"Pšššt," položila mu prst na rty. "Nemáme moc času a já ti toho musím hodně říct," vysvětlovala.
Chytil ji za ruku a vnímal teplo její kůže. Nebe. Začal putovat rty po hřbetě její ruky. I kdyby to byl jen sen, mohu tě cítit u sebe, lásko.
"Já jsem utekla, využila jsem toho, že se síly mezi sebou zase škorpí, mají teď spoustu zábavy s jedním Nesmrtelným… Musela jsem ti to říct. Angele, oni vědí, že porušuješ pravidla. Čekají jen na to, až se nějak nešikovně prozradíš, musíš něco udělat, než se rozhodnou všechno uvést do původního stavu… Teď se tě musím na něco zásadního zeptat. Co sis nechal slíbit, když jsi vzal tuto práci?"
"Já, odmítnul jsem to. Takže jsem si nenechal slíbit nic. Promiň." Řekl nešťastně.
K jeho překvapení se na něho usmála. "Čekala jsem to. Takže tě donutili. Mučením."
Otřásl se a viděl že ona taktéž. "Takže ty sis od nich nenechal nic slíbit. Doufala jsem v to. To je moc dobře." Dívala se na něho s důvěrou a oči jí zářily.
Nechápal to.
"Dobře, vím, že je to složité: Jsem teď v nebi, zemřela jsem při boji s Glorií, byla to šílená bohyně, která chtěla ovládnout náš svět. V mých vzpomínkách ale je, že ty jsi se z pekla vrátil na zem - nevěděla jsem jak, protože jsi o svém pobytu tady v pekle nikdy nemluvil, potom spolu zabráníme Povýšení, vyhodíme starostu do vzduchu a ty mne opustíš. Je to moje minulost a teprve tvoje budoucnost - a je vysoce pravděpodobné, že to tak stane, protože se to už stalo. Teda stalo mně a stane tobě.
POKRAČUJE NA ANGELOVA STRATEGIE III.ČASŤ