close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Chci to vrátit - I.časť

8. května 2008 v 15:17 | Cinka |  Buffy a Angel - Poviedky

I.časť


Seděla sama na terase a tiše popíjela horký čaj. Venku byla docela zima, od pusy jí v rytmu dechu stoupaly bílé obláčky páry, ale dovnitř se jí nechtělo. Ani nevěděla proč. Cítila se tam… zvláštně. Možná trochu… stísněně.
Zavrtala se hlouběji do křesla a dopnula si mikinu až ke krku. Usrkla nápoje a skrz okenní tabuli se zadívala do vedlejší místnosti.
Tolik se na ně těšila.
Nebo si to jen namlouvala? Teď, když byli tady, po dlouhé době zase hned vedle ní, raději utíkala do ústraní. Proč? Proč si vybrala chlad a samotu, když měla jedinečnou možnost trávit Vánoce se svými nejlepšími přáteli? Neviděla je několik měsíců. Telefonovali si, psali e-maily, ale už to nebylo, jako dřív. Ne, že by se přestali mít rádi, v tomhle ohledu se vůbec nic nezměnilo, ale na každého z nich jakoby začínaly doléhat ztráty minulosti. Kdyby se vídali každý den, mluvili by o svých pocitech a teď by mezi nimi nehrála roli ta podivná citová bariéra. Přes e-maily a telefony si sdělovali všechny novinky, ale nemohli si pohlédnout do očí a vidět vše, co se za novinkami skrývá.
Buffy neměla možnost zpozorovat, že za rozchodem Will a Kennedy stojí něco víc, než pouhé nedorozumění. Nemohla se podívat na svou nejlepší přítelkyni a spatřit tak stále nehojící se prázdnotu v její duši. Prázdnotu, která tam zůstala po smrti Tary.
Stejně tak se tváří v tvář nesetkala s Alexem a nepoznala, že jeho bohémský život není jen "užíváni si mladého života", jak sám tvrdil. Od pádu Sunnydale neměl ani jednu vážnou známost. Prý mu to tak vyhovuje. Opravdu? Vážně je pro něj samota ten nejlepší způsob života? Není to spíš tím, že se bojí další ztráty? Že to nechce prožít znovu? Nebo že by měl pocit, že dalším vztahem zradí Anyu?
Okenní tabulka se třpytivě zamlžila pod jejím dechem.
I Dawnie a Giles. Všichni tam byli. Všichni strojeně předstírali spokojenost a štěstí. Na Vánoce si přece nebudou kazit náladu.
Buffy to však nedokázala a raději utekla na terasu.
O zábradlí se tiše rozprsklo několik dešťových kapek. Zamračila se. Nemohlo by aspoň jednou na Vánoce sněžit? Skousla si spodní ret a podivně prázdným pohledem se zadívala do dálky. V očích se jí zaleskly slzy. Jednou sněžilo… vzpomněla si. Tenkrát, když… Zavrtěla hlavou a společně se slzami zatlačila zpět i svou minulost. Hluboko, hluboko do sebe. Ano, i ona hodně ztratila.
Někdy uvažovala nad tím, jak byly některé jejich chyby a ztráty zbytečné. Tolik by toho udělala jinak. Něco by změnila, ano, určitě by něco změnila.
Tiše popotáhla. Chci to vrátit.
"Fajn," ozvalo se v její těsné blízkosti.
"Aah!" leknutím vyjekla, trhla sebou a spolu s proutěným křeslem se překotila dozadu. Její přemožitelské instinkty ji dokonale zradily. Vůbec si nevšimla, že někdo přišel!
Naštvaně se zvedla z podlahy a upřela na něj popuzený pohled.
"Kdo jsi?" vyhrkla, zatímco si oprašovala kalhoty.
Mladý kluk, něco kolem osmnácti, s povýšeneckým úšklebkem na tváři.
"Neslyšels?" zamračila se a sjela ho podezíravým pohledem. Nelíbil se jí. Vůbec se jí nelíbil. Pomalu jí začínalo docházet, že její přemožitelské instinkty nenesou žádnou vinu. Tenhle týpek se tu prostě zničehonic objevil.
Chvíli si ji měřil neproniknutelným pohledem. "Jsem tu na tvé přání," začal.
"Já jsem si nic nepřála," vypálila ostře.
"Chceš to vrátit," zkonstatoval suše.
Buffy ho probodla nedůvěřivým pohledem. Co je sakra zač?
"Řekněme, že ti to přání můžu splnit," usmál se samolibě.
Chvíli ho zamyšleně pozorovala. To určitě. "Proto jsi nepřišel," odporovala. Není přece hloupá. Musí v tom být něco jiného. Nebo aspoň částečně.
"Fájn," nevydržel její rentgenující pohled a znuděně se protáhl. "Ale zlej nejsem," zakroutil hlavou. "Možná trochu podfukář, ale zlej ne."
"Takže co tu děláš?" zopakovala nevrle. "Nepřišel jsi jen tak z vlastní vůle."
"Máš pravdu," souhlasil. Pousmál se nad tím, jak je tahle přemožitelka prozíravá.
"Byl jsem poslán."
"Super, to by mě nenapadlo," rýpla si ironicky. "Kým?" chtěla vědět.
Mladík přimhouřil oči. "Vyššími silami," prohlásil významně.
Buffy pootevřela ústa, ale neřekla ani slovo.
Vyššími silami?
"Řekněme, že se jedná o odměnu za vykonané dobro," pokračoval a pobaveně sledoval, jak na ni jeho slova působí.
Chvíli stála, jako zařezaná, ale pak nabrala zpět svou jistotu a posměšně se uchechtla: "Po x letech si někdo všimne, že si zasloužím odměnu a… co?" rozhodila rukama. "Mám z toho padnout na zadek? Ne, díky."
"Jde o návrat časem," vypálil.
Zarazila se.
- "Chci to vrátit."
"Řekněme, že ti to přání můžu splnit." -

Provrtala ho rentgenujícím pohledem.
Napětí v ní by se dalo krájet.
Musí v tom být háček. Vždycky se nějaký najde.
"Můžeš se vrátit, kam chceš, do kterékoli chvíle a změnit ji podle sebe."
"A co když to dopadne daleko hůř?" zeptala se tiše. "Co pak? Co když ta druhá současnost bude daleko horší?" vyhrkla.
"Co na to říct," ušklíbl se pobaveně. "Snad jen… bůh s tebou."
Vrhla se k němu tak rychle, že nestačil zareagovat. Pevně ho chytila pod krkem a prudce přirazila ke zdi.
"H… heej," zasípal popuzeně, jak se snažil nabrat dech.
Zblízka se mu zadívala do očí: "Tak proč mi to sakra nabízíš?" vyjela na něj. "Myslíš, že jsem tak hloupá, že nás všechny odsoudím k smrti?"
Naštvaně ho pustila a poodešla o pár kroků.
"Fajn, tak jsem si trochu zavtipkoval," rozhořčeně si mnul narudlý ohryzek. "Kdo moh vědět, že nemáš smysl pro humor."
"Ven s tím," poručila mu přísně.
"Měla bys mi být vděčná, že jsem sem vůbec šel. Nebýt toho, tak…"
"Hele, já se tě o to neprosila," nenechala ho domluvit. "Mám neodbytný dojem, že se těmihle návraty časem velice dobře bavíš. Ty neděláš službu mě. Děláš ji sobě. Tak ven s tím."
"Pět možností. Víc nic. Pět šancí, jak si zajistit lepší život. Můžeš se vrátit na různá místa, do různé doby, ale po páté zkoušce… Konec. Pak už jen - jaký si svět uděláš, takový ho máš."
Buffy přimhouřila oči a pozorně se na něj zadívala. Nic víc? Vážně to má být odměna?
Má mu věřit? Štval ji, to ano, ale svým způsobem jí byl i… tak trochu sympatický.
"Stačí pouhá myšlenka," vysvětloval dál. "Ani to nemusíš vyslovit nahlas."
Stále ho zamyšleně pozorovala.
"Nenech se přemlouvat, kotě."
"Neříkej mi kotě," sykla popuzeně, ale nemohla z něj spustit oči.
Jediná myšlenka? Jediná myšlenka změní minulost? Budoucnost…?
"No táák, přemožitelko," sjel ji přivřenýma očima a tiše se uchechtl. "Určitě moc dobře víš, co bys chtěla změnit."
V hlavě jí zavířilo tisíce vzpomínek, až se jí zatočila hlava.
Co mám dělat?
Zdá se to být tak snadné, tak snadné…

Křečovitě se zachytila okraje proutěného křesla.
- Určitě moc dobře víš, co bys chtěla změnit. -
Ano, to vím…

Myšlenka padla na jeden rozhodující okamžik jejího života a on to zachytil…
Měla pocit, že se zvedl obrovský vítr, ale ve skutečnosti se jí ani vlásek nepohnul. V uších ji nepříjemně zahučelo a svět kolem ní se začal míchat do jedné neurčité barvy. Všechno se zatočilo. Pevně k sobě přitiskla oční víčka. Poslepu hmátla po zábradlí, ale už tam nebylo. Šum kolem ní utichl. Zvědavě otevřela oči.
Povedlo se to, uvědomila si překvapeně.
Bylo jí patnáct, seděla na schodech před Hemery High a užasle se rozhlížela kolem sebe.
Trhla sebou, když v dálce zahlédla Merricka.
Ne, on by tu přece neměl být. Chtěla to změnit!
Srdce se jí rozbušilo, když zamířil jejím směrem. Ustrašeně ho rentgenovala očima.
Ne, to ne…
Blížil se, už byl skoro u ní.
Ne, ne, ne!
Bez povšimnutí ji minul a pokračoval k dívce, sedící opodál.
"Melinda Potterová?" vypálil na drobnou tmavovlásku.
"Ano," pípla poslušně a zvedla k němu své velké oči.
Buffy nasucho polkla.
"Potřebuji s tebou mluvit," pokračoval a probodával ji kritickým pohledem.
Melinda mu na to nic neřekla, a tak povídal dál: "Není moc času. Musíš jít se mnou. Tvůj osud tě čeká."
Vykulila oči. Neměla tušení, o čem to ten chlap mluví. Ale automaticky se zvedla a s ústy dokořán ho následovala.
Buffy je sledovala se zatajeným dechem. To snad není možné, svraštila obočí a zírala na jejich vzdalující se záda. Jako ve zpomaleném filmu sledovala svého bývalého pozorovatele, jak si místo ní odvádí jinou dívku. Jinou vyvolenou.
Pomalu jí začínalo docházet, co se vlastně stalo. Vyšlo to… vyšlo to! Vykřikla v duchu, když se jí postupně ztráceli z dohledu. Nemohla tomu uvěřit. Hleděla za nimi s otevřenou pusou a se smíšenými pocity. Spolu s ním právě teď mizelo těch několik let bojů, ztrát, bolesti a utrpení. Bylo to tak snadné… Tak snadné změnit celý svůj život, svůj osud.
Žádné noční hlídky, dřevěné kolíky, ani pomluvy okolí. Odteď je normální dívkou, jejíž největší starostí budou známky z dějepisu. Může si dělat, co chce. A hned vyrazí… kam vlastně? Kam teď má jít? A co bude dělat?
Zamračila se a znovu pohlédla Merrickovým směrem. Byl pryč. Její poslání bylo pryč. Její život byl pryč. Pocítila záchvěv paniky. Stojí o to vůbec? Opravdu to takhle chce? Co z ní bude, když ne přemožitelka? Vždyť nic jiného nezná! Co se s ní stane?
Pomalu vstala a nejistě přešlápla na místě. Neměla tušení, co bude dál. Hlava se jí div nerozskočila zmatkem, který panoval uvnitř. Chvílemi dokonce měla nutkání rozběhnout se za tím nenáviděným chlapem a zahulákat na něj, že to ona, to ona je ta jediná… to ona je ta vyvolená!
Co má sakra dělat?
Angel, blesklo ji hlavou a očima zapátrala po autě se zatemněnými skly.
A opravdu. Píchlo ji u srdce, když spatřila pootevřené okénko. Úlevně se usmála a rozběhla k němu.
Zrovna na něj chtěla mávnout, když auto nastartovalo a začalo se otáčet.
Co to...? Zarazila se a zamračeně sledovala, jak se pomalu vzdaluje.
Angele! Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Nevěřícně na něj upírala své velké zelené oči.
Proč odjíždí, copak mě nevidí?
A pak jí to došlo. Nejen její život je pryč. I její láska.
Hlava se jí zamotala, jakoby ji někdo udeřil. On přece nepřijel kvůli ní. Přijel kvůli přemožitelce. Nějaká obyčejná holka ho vůbec nezajímala. Co naplat, že měla chuť za ním utíkat. Co naplat, že ho milovala víc, než kohokoli jiného. Byla mu ukradená. Dnes v noci nebude sledovat ji, ale Melindu. Bylo jí na zvracení, když si představila, jak tu holku okouzleně pozoruje. Jak ji nenávidí. Angel je přece její! Vždycky byl.
Kdepak, zašeptal otravný hlásek v hlavě. Teď bude s ní, s Melindou!
To ne! Zvedla se v ní hysterie a srdce puklo na tisíce kousků.
Musí to napravit, musí něco udělat! Nedovolí, aby…
Ale svět kolem ní se z ničeho nic zatočil. Barvy se znovu promíchaly a vytvořily jednu šmouhu.
Prolétla jí podivná tlaková vlna. Předklonila se dopředu, dřevěný předmět ji však zabrzdil. Sykla bolestí a zabědovala nad naraženým čelem.
Opatrně se vzpřímila a rozhlédla kolem. Neměla tušení, co se právě odehrálo.
Stála uprostřed nějakého pokojíku, končetiny ochrnuté šokem.
Vlastně uprostřed jejího pokojíku.
Ve skutečnosti tady nikdy dřív nebyla, ale přesto se jí vybavovaly zřetelné útržky vzpomínek na tuto místnost. Byla dočista popletená.
Zaslechla klapot podpatků. Jen co se otočila tím směrem, dveře se rozlétly dokořán.
"Zlatíčko, kde jsi?" vyhrkla drobná blondýnka a afektovaně pohodila hlavou. Celá místnost se naplnila jejím luxusním parfémem.
"Eh… h…" vykoktávala Buffy a snažila se přizpůsobit nové situaci. Opatrně šoupla chodidly, aby se ujistila, že se vše kolem ní zase nerozplyne a ona se nepropadne kamsi do prázdna. Ale odkud sem přišla? Kam patří? Tady?
Dívka ji zmateně pozorovala.
"Carol?" zkusila Buffy. Zamyšleně se podmračila, sama překvapená tím, že zná její jméno.
Samozřejmě, že patří tady.
"Je ti něco?" starala se Carol, ale v jejím pohledu se nezračila ani špetka zájmu. Odevzdaně si sedla na postel, připravená na nezajímavou zpověď své kamarádky. Z kapsy vytáhla pilník na nehty a rádoby soucitně na ni mrkla: "Vypadáš nějak divně, puso. Měla bys se sebou něco udělat."
Buffy se na ni zamračila.
"Tak je ti něco?" opakovala otráveně.
Pomalu zavrtěla hlavou.
"Fajn," oddychla si. "Tak už na sebe hoď to úžasně drahé sako, méďo, a hni zadečkem," našpulila rudé rty. "Čeká na tebe testovací chlapeček číslo…"
"…dvacet osm," doplnila ji Buffy. Zarazila se. Dvacet osm? Já snad sbírám chlapy…? A opravdu, na nástěnce bylo připíchnuto několik mužských fotek se známkami od jedné do deseti. Proboha… vykulila oči.
"Ale pamatuj," zachichotala se Carol a potutelně na ni mrkla: "Pokud nedostaneš ten prstýnek s diamantem…"
"…žádné třetí rande," znovu dořekla místo ní a naučeným pozdravem bývalých školních královen si spiklenecky potřásly dlaněmi.
"Jasně," zašvitořila Carol spokojeně, otočila se na jehlovém podpatku a zabouchla za sebou dveře.
Buffy se za ní udiveně dívala. V mysli si znovu přehrávala poslední větu. Pokud nedostanu ten prstýnek s diamantem, žádné třetí rande…
No ano, samozřejmě, Charlie za moc nestojí,
přiznala v duchu a šinula si to k zrcadlu. Upravila si vlasy a rty přejela rtěnkou.
Co to žvástá, vždyť vypadám úžasně, pomyslela si sebevědomě.
Málokterý mužský si ji zaslouží, to se musí nechat. Vlastně k sobě ještě nikdy žádného chlapa nepustila. Na co. Vytáhla z nich, co se dalo a pak už za nic nestáli. Hloupí nápadníci, co se dali oblbnout její krásou. Jako všichni ostatní. Měla snadný život. Mrknutí oka, sem tam nějaká přebytečná bankovka a dostala, co chtěla. Krása, luxus, obdiv okolí… To bylo vše, na čem záleželo. Už odjakživa. A po smrti maminky ještě daleko víc. Tenkrát zůstala úplně sama, a tak využila pár nablýskaných chlápků a za jejich postavení si koupila přízeň všech. Stala se populárnější, než kdy dřív.
Z pod okna se ozvalo troubení.
Už jdu, už jdu, narychlo hodila věci do značkové kabelky, přehodila přes sebe kožené sako a rozběhla se ke dveřím. Zašátrala v kapse, ale místo klíčů vytáhla zvláštní přívěšek. Vlastně to byl taky klíček, ale určitě nic neodemykal. Byla to jen ozdůbka, na níž bylo okrasným písmem vepsáno Tvoje dimenze. Buffy se na něj zaraženě zadívala. Tohle nebylo její, nikdy dřív ten klíček neviděla. Ale kde se vzal u ní v kapse?
Klíč mojí dimenze?
Klíč dimenzí?
Klíč… Dawn!
Jakoby jí něco udeřilo, zavrávorala a chytila se za hlavu.
Dawn. Dawnie. Sestřička!
Ale já nemám žádnou sestru,
svraštila obočí, jak se urputně snažila rozvzpomenout si.
Přiřítila se ke stolu a bleskurychle vytáhla papír s tužkou.
Začala rychle zapisovat: Dawn, sestra. Willow Ros... jak je to příjmení? R… Proboha, nepamatuju si to! Nejlepší kamarádka, čarodějka. X… Xan, Xen… Alexander Harris. Město, město… ehm… Přemýšlej! Sunnydale. Ano, to je ono. Sunnydale.
Co to ale je? Kde se vzala ta jména?
Proboha, nepatřím sem! Diamantový prsten? To přece nejsem já! Taková já nechci být! Změnila jsem se! Ale proč…? Co se to se mnou tenkrát stalo, že jsem se změnila?
Upíři,
blesklo ji hlavou. Vylekala se nad tím slovem, znělo to tak… strašidelně, ale přesto jakoby cítila, že to k ní patří. Upíři. Zabíjela je. Ona byla… byla… přemožitelka! Jistě, je přemožitelka! Tak co dělá tady? Proč s nimi nebojuje? Proč tady trčí se svými povrchními kamarádkami a bandou tupých, bohatých nápadníků? Stejně nikdy žádného... Moment, hlavou jí probleskla další nezřetelná vzpomínka. Před očima se jí mihl muž, krásný, tajemný, celý v tmavém.
Křečovitě si přitiskla prsty ke spánkům.
Vzpomínku, aspoň jednu další vzpomínku! Prosím!
Urputně namáhala závity, ale nic…
Prosím!
Ona ho milovala, milovala ho a teď ani nezná jeho jméno!
Hystericky se chytila za vlasy a tvář zkřivila zoufalstvím.
Co tady sakra pohledává? Kde se tu vzala? V tomhle na povrchu pozlaceném světě, kde k nikomu nepatřila, kde ji nikdo doopravdy nemiloval a ona zase nemilovala je.
POKRAČOVANIE NA CHCI TO VRÁTIT II.ČASŤ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama