III.časť
"Vrátil se? Vrátil se tak, jako Spike?" vyhrkla roztřeseně a snažila se zachytit poslední naděje. Připadalo jí to, jako věčnost, než pomalu sklopil zrak a zadíval se na podlahu. Věděla to dřív, než suše prohlásil: "Ne."
Buffy si rukama zakryla ústa a vystrašeně těkala očima po místnosti.
Zatočila se jí hlava.
Je mrtvý? Angel je mrtvý? Slzy se jí řinuly po tváři, když před sebou zahlédla jeho zářící obličej.
- "Tak běž už, Buffy, běž!" pobízel ji netrpělivě a snažil se vštípit si do paměti každý záhyb její tváře. Nechtěla odejít, ne, chtěla umřít s ním! To ona ho dostala do téhle bitvy, to ona si měla navléct ten šperk!" -
"Kromě toho bys měla vědět, že v L.A. jsou na tom mizerně. Bez Angela jsou ztraceni. Nechci se do toho plést, ale svět je na tom stále hůř a hůř. Možná jsi mu dala víc přemožitelek, ale Wolfram & Hart…"
"To stačí," spěšně ho přerušila a narychlo se vysmrkala.
"Ještě pořád mám tři možnosti. Tady nezůstanu. Prostě mě vezmi jinam, jasné?"
On se však ani nepohnul. Jen na ni zamyšleně hleděl.
"Na co čekáš?" vyjela netrpělivě.
"Rozmyslela sis to dobře?" přimhouřil oči.
"Tady si nemám, co rozmýšlet."
"Nakoukni ještě na chvíli do obývacího pokoje," poradil ji a koutky mu znovu zacukaly.
Buffy si ho změřila podezíravým pohledem. O co mu sakra jde?
"No tak, udělej, co říkám," popohnal ji.
Odebrala se tedy ke dveřím. Pootevřela je a přes chodbu nakoukla do těch protějších. Srdce se jí rozbušilo a spadlo kamsi do kalhot. Úplně na ni zapomněla. Jenny seděla Gilesovi na klíně a hlasitě se smála nějakému vtipu. Buffy bezmocně zkřivila tvář. Giles byl tak šťastný, nikdy ho takhle neviděla!
Ale oni jsou mrtví.
Jenny nikdy neodešla.
Angel… Spike…
Giles, rodina, možná nějaké děti.
Její dvě lásky, dva věční bojovníci…
"Nechci tady zůstat," řekla pevně.
"Jsi sobecká," nemohl si odpustit krutou poznámku. "Podívej se na ně. Jsou šťastní."
Buffy píchlo u srdce a se slzami v očích se na ně znovu zadívala.
Angel a Spike…
Ne, nemohla jinak.
"Sám si říkal, že v L.A. Angela potřebují. A já… já ho taky potřebuju. A Spika taky," hlesla.
Oni dva tady přece mají zůstat napořád. Oni nemají zemřít. Nesmrtelní bojovníci… Jsou její stráž, její jistota. Kdyby nastala chvíle, kdy už jí nikdo jiný nezbývá, oni tady mají být. Oni ji nemají opustit. Nikdy.
"Kromě toho Will…"
"Will odešla jen kvůli tobě."
"Protože jsem nešťastná. Protože jsem to bez Spika nezvládla."
"Mohla by ses víc snažit…"
"Ne!" přerušila ho rázně. "Takhle to nechci," dodala podstatně tišším hláskem.
"Fajn," vzdal snahu a odevzdaně se od ní odvrátil. Stejně mu na tom nezáleželo.
Pomalu vyšla z pokoje a zamířila do obýváku. Všichni přítomní na ni upřeli zvědavý pohled. I Dawnie se nadzvedla na loktu. Ale Buffy si jich nevšímala. Měla oči jen pro Jenny. Nešťastně došla až k ní. Po tváři ji začaly stékat nezadržitelné slzy. Popotáhla a semkla roztřesené rty. Natáhla chvějící se ruku a jemně, jen jako vánek, ji pohladila po tváři. Obličej zkřivila pláčem, když se dotkla její kůže. Vážně tam byla, existovala, nebyl to jen nějaký hloupý přelud. Jenny tam stála z masa a kostí a zmateně ji pozorovala.
"Promiň," špitla Buffy a hlasitě vzlykla. Nemůžu jinak.
Smutně se usmála na Gilese a setřela si poslední slzu. Potom se svět znovu zatočil a ona se řítila do jiné doby.
"On riskoval všechno," vyčítal jí Alex a snažil se přivést ji k rozumu. "A ty ho necháš odletět jen kvůli tomu, že nemáš ráda ultimáta?" podivil se nevěřícně.
"Ne, nenechám," vyhrkla spěšně a vyřítila se z místnosti.
A tahle chvilka navíc mi k tomu postačí.
Pelášila, co jí nohy stačily. Přeběhla jednu ulici, druhou, napříč třetí… Míjela domy a obchody, nevšímala si lidí, co na ni zvědavě pokukovali. Hnala se za jediným cílem. Stihnout Rileyho. Vběhla do lesa a utíkala k místu, odkud měl odstartovat vrtulník. Drala se mezi stromy, pomalu jí docházel dech, ale nevzdávala to. Ona to stihne a Riley tu zůstane s ní. Věřila tomu. Mezi keři se zablýskla kovová konstrukce helikoptéry. Vrtule už se začaly pomalu otáčet, ale Buffy zahlédla Rileyho, jak stále postává venku a smutně hledí do země.
"Riley!" vykřikla z plných plic. Byla příliš daleko, ještě ji nemohl slyšet. Běžela dál. Riley se pomalu odvrátil a zamířil ke Grahamovi. "Riley!" zkusila znovu.
Překvapeně se otočil. Srdce mu poskočilo radostí. Nevěřil tomu, myslel si, že ho nemiluje, že pořád myslí na Angela. A ona mu teď utíkala vstříc. Měl co dělat, aby zadržel slzy, tolik
ho dojala.
Se zarudlými líčky se zastavila těsně u něj a udýchaně se předklonila. "Tak… jsem… to… zvládla," vydávala ze sebe přerývaně a snažila se popadnout dech. Pozvedla hlavu a spokojeně se na něj usmála. Riley ji okouzleně pozoroval, neschopen něco říct.
"Riley!" upozornil Graham na nastartovaný vrtulník. "Riley, letíš s námi?"
"Ne," hlesl bez zaváhání, aniž by odvrátil zrak od Buffy.
Graham po nich vrhl pochybovačným pohledem, potom zatáhl dveře a nechal je napospas jejich druhé šanci.
Vylekala se, když postřehla, že nesedí zpět na terase, jak předpokládala.
Místo toho byla uvelebená na gauči a sledovala nějaký film. Sama. Odkryla deku a šla se porozhlédnout. Neznámý a přesto matně povědomý dům. Byla jen otázka času, kdy si rozvzpomene na svůj nový život. Nezbylo, než čekat a prozkoumávat okolí. Oddychla si, když na záznamníku objevila vzkaz od Willow, že všichni dorazí až ve čtvrtek. Nemohla si přesně vzpomenout, co se vlastně ve čtvrtek bude dít, ale nejspíš nějaké povánoční setkání. Hlavní bylo, že jsou všichni v pořádku.
Nadskočila, když se ozvalo prásknutí dveřmi.
Dovnitř vtrhl Riley.
"Ahoj zlato," pozdravila ho zvesela a vyšla mu vstříc. Riley se vyjeveně zastavil uprostřed místnosti. Pozdvihl obočí a nechápavě na ni zazíral. Oslovení zlato ho poněkud vyvedlo z míry. Buffy to postřehla a okamžitě znejistěla. Něco je špatně. Zase.
Riley se zhoupl v kolenou a pobaveně si odfrkl. Usoudil, že si z něj utahuje. Odhodil bundu na křeslo a vyrazil k ledničce. Cestou omylem přibral židli, ale hlavu si s tím nelámal.
Buffy se zamračila. Je opilý? Nevěřícně sledovala, jak se snaží zaostřit pohled a rozpoznat tak tu pravou štangli salámu. Podepřel si bradu o otevřená dvířka ledničky a divže nezačal klábosit se salátem.
Buffy sebrala odvahu a tiše se zeptala: "Stalo se něco?"
Riley vytřeštil oči, kousek vysočiny mu vyletěl z pusy a s plesknutím dopadl na podlahu. Nevěřícně hleděl na zelenou hlávku salátu v domnění, že právě promluvil. Pozvedl ukazovák a s elegancí bývalého člena Iniciativy do něj zkoumavě zašťoural.
"Riley," rozhořčila se Buffy a uchopila ho za paži. On se jí však zamračeně vymanil a šel sledovat zprávy. Buffy ho zaraženě sledovala. Tak tohle má být ten její spokojený život? Takhle teď tráví své dny? Někde v koutku nitra v ní začalo hlodat zoufalství a bezmoc. Takhle to přece nemělo být, takhle to nechtěla!
Mlčky si sedla na jednu z kuchyňských židlí a nešťastně skryla tvář do dlaní. Trpělivě vyčkávala, až mu skončí zprávy a budou si moct promluvit.
Když asi po dvaceti minutách vstal a odporoučel se do ložnice, vydala se za ním.
Postřehla, jak se prkenně napřímil, když zaslechl její kroky a klapnutí dveří.
Odložil tričko, které držel v ruce a dlaněmi se opřel o prádelník. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá vážný rozhovor. Rozhovor, na který čeká už několik měsíců.
"Riley, co se to s námi stalo?" začala přiškrceným hlasem.
Ušklíbl se. Přesně tuhle otázku očekával. Co že se to s nimi vlastně stalo…
"Já nevím, Buffy. A muselo se něco stát?" otočil se tváří k ní a vpil se do ní pohledem. Možná začal trochu útočněji, než měl původně v úmyslu.
Buffy se ošila. Na nějaké hádanky a šifry neměla náladu.
"Copak… Copak už se nemáme rádi?" zeptala se přímo. "Už se… nemilujeme?" Zvláštní, jak těžké pro ni bylo vyslovit to slovo. Tak… nepřirozené.
Riley si všiml její odmlky.
"A tys mě někdy milovala?" uchechtl se, ale jeho oči křičely bolestí.
Vždyť jsem dostihla ten vrtulník, to ti nestačí? Pomyslela si. Proč by to jinak dělala?
"Tak milovala?" zopakoval a rentgenoval ji pohledem.
Buffy to nevydržela a odvrátila se. Tak tím to je? Nebyla schopna dát mu, co chtěl? Měl tenkrát pravdu? Že prý ho nikdy nepotřebovala? Že se mu neoddala? O tom to je? A ona si bláhově myslela, že stačí chytit helikoptéru.
Panebože, přitiskla si dlaně k ústům. Ona ho… zničila. Zničila mu život. Předstírala, že ho dokáže udělat šťastným a místo toho je z něj jen hromádka neštěstí. Bylo ji špatně když si vzpomněla, jak krásná a slibná byla jeho budoucnost se Sam. To ona byla žena jeho života a Buffy ho odsoudila k tomuhle přežívání. To její vinou se ti dva nikdy nepotkali, to kvůli ní teď Riley nenávidí svůj vlastní život.
"Tak proč si sakra nejdeš za tím svým Angelem?" zahulákal a vytrhl ji z myšlenek. "Proč tu ještě pořád jsi?" rozhodil rukama. "Vždyť i pro to ubohé monstrum Spika jsi měla větší slabost, než pro mě!"
"Spike není monstrum," zastala se ho automaticky, aniž si plně uvědomila dopad svých slov.
Riley zrudl, jako rajče. Vypadalo to, že mu každou chvíli začne z nosu funět pára.
Popadl hrnek s úmyslem mrštit jím o zeď a aspoň trochu si tím ulevit. Buffy se instinktivně přikrčila. Riley ho chvíli nerozhodně třímal v ruce a propaloval ji přivřenýma očima. Potom ho položil zpět na stolek takovou silou, že se stejně nakřápl. V očích mu zablesklo, otočil se ke dveřím, odstrčil ji stranou a vší silou je za sebou zabouchl.
Seděla zpět na terase, ještě smutnější, než předtím. Nevěděla, jak se sem dostala, ale ani ji to nezajímalo. Průvodce nejspíš pochopil, že potřebuje čas na vzpamatování.
A tak tady tiše bloumala.
Nejde to. Jak byla bláhová. Prý že by spoustu věcí udělala jinak a pak by se měla líp. Byla by šťastná. Šťastná… Zamračila se nad tím slovem. Byla vůbec někdy šťastná? Znala význam toho slova? Myslela si, že za všechno může její poslání. Aspoň to měla na co svést. Je přece přemožitelka a ty na svůj osobní život nemají nárok. Nebo ho přinejmenším neměli, dokud nezměnila pravidlo jediné vyvolené. Změnila svět a zařídila, aby žádná další přemožitelka netrpěla tak, jako ona a všechny jí předešlé. Aby už nikdy ani jedna z nich nebyla sama. A potom začal její normální život. Radovala se týden, měsíc, snad i celý rok. Užívala si té volnosti, už na ní nevisel celý svět. Chodila na večírky, randila s Nesmrtelným, utrácela jeho špinavé peníze. Ale pak se na chvíli zastavila v tom zábavném koloběhu a zjistila jednu jedinou věc. Zase byla sama. Tolik se snažila, aby to tak nebylo, tolik to chtěla změnit, že si ani nevšimla, že je to čím dál horší. Kolikrát se kvůli tomu s Alexem pohádali. Kolikrát jí vyčítal, že se vždycky odřízne od všech ostatních a uzavře do sebe. A ona to chtěla změnit. Chtěla mu dokázat, že to může být jinak. Potom se ohlédla a přišla na to, že už se ani nemá s kým hádat. Alex a Will byli pryč, daleko od ní. Kdysi je znala lépe, než kdokoli jiný a oni zase znali ji. Ale teď byli… pryč. Věděla, kde žijí, co dělají, jak tráví čas. Ale už je neznala. Byli to její nejlepší přátelé a ona je neznala. O Gilesovi ani nemluvě. A Dawn? Skousla si ret a smutně sklopila hlavu. Dawnie taky…
A ona to chtěla vrátit! Proboha, vždyť dostala možnost změnit minulost! Tak tedy dobře. Může za její samotu ono poslání? Fajn, tak jednoduše smaže své poslání. Vrátila se do doby, kdy se dozvěděla o svém osudu. - "Já nemám osud. Jsem bez osudu, vážně!" - řekla mu tenkrát. Tentokrát mu to však říkat nemusela. Nebylo komu. Její přemožitelství bylo fuč. Předpokládala, že ruku v ruce s tím odejde i její samota. Ale bylo to čím dál horší.
A když změnila budoucnost podruhé? Dawnie ji nenáviděla a Will od ní utekla.
A teď tady tiše sedí a před očima stále vidí ty zabouchnuté dveře. Myslela si, že jí miloval a že ona by časem dokázala milovat jeho. Tohle byla její poslední šance na normální život. Stihnout ten vrtulník. Panebože myslela si, že stačí doběhnout k němu a říct, aby zůstal!
Měla ještě dvě možnosti, ale už se nechtěla o nic pokoušet. Vždyť ani nevěděla o co. Její život se k lepšímu nezmění. A ona si bláhově myslela, že ano. Chtěla to vrátit. Jak absurdní…
Smutně se zadívala na své přátelé. Déšť byl čím dál hustší a kapky už dosahovaly až k oknu. Začínaly po něm stékat, jako slané slzy po tváři. Jako jejich slzy. Vždyť oni jsou taky sami, uvědomila si nešťastně. Jsem sobecká, ten kluk měl pravdu. Aspoň Giles mohl být šťastný a já mu to štěstí vzala. Angel a Spike byli mrtví a to bylo jediné, na čem mi záleželo. Nemohla jsem je nechat umřít, já jsem nemohla… Tak moment! Vyskočila z křesla. S podivně zasněným úsměvem se zadívala na Will a Alexe, jakoby ty dva viděla poprvé v životě. Už vím! Zajásala. Odvrátila se od okenní tabulky a zahleděla se do tmy. "Už vím, kam se chci dostat," oznámila svému průvodci. Věděla, že ji poslouchá, že čte její myšlenky. A taky, že ano. Vše kolem ní se znovu zatočilo a ona se propadla do minulosti.
Buffy si rukama zakryla ústa a vystrašeně těkala očima po místnosti.
Zatočila se jí hlava.
Je mrtvý? Angel je mrtvý? Slzy se jí řinuly po tváři, když před sebou zahlédla jeho zářící obličej.
- "Tak běž už, Buffy, běž!" pobízel ji netrpělivě a snažil se vštípit si do paměti každý záhyb její tváře. Nechtěla odejít, ne, chtěla umřít s ním! To ona ho dostala do téhle bitvy, to ona si měla navléct ten šperk!" -
"Kromě toho bys měla vědět, že v L.A. jsou na tom mizerně. Bez Angela jsou ztraceni. Nechci se do toho plést, ale svět je na tom stále hůř a hůř. Možná jsi mu dala víc přemožitelek, ale Wolfram & Hart…"
"To stačí," spěšně ho přerušila a narychlo se vysmrkala.
"Ještě pořád mám tři možnosti. Tady nezůstanu. Prostě mě vezmi jinam, jasné?"
On se však ani nepohnul. Jen na ni zamyšleně hleděl.
"Na co čekáš?" vyjela netrpělivě.
"Rozmyslela sis to dobře?" přimhouřil oči.
"Tady si nemám, co rozmýšlet."
"Nakoukni ještě na chvíli do obývacího pokoje," poradil ji a koutky mu znovu zacukaly.
Buffy si ho změřila podezíravým pohledem. O co mu sakra jde?
"No tak, udělej, co říkám," popohnal ji.
Odebrala se tedy ke dveřím. Pootevřela je a přes chodbu nakoukla do těch protějších. Srdce se jí rozbušilo a spadlo kamsi do kalhot. Úplně na ni zapomněla. Jenny seděla Gilesovi na klíně a hlasitě se smála nějakému vtipu. Buffy bezmocně zkřivila tvář. Giles byl tak šťastný, nikdy ho takhle neviděla!
Ale oni jsou mrtví.
Jenny nikdy neodešla.
Angel… Spike…
Giles, rodina, možná nějaké děti.
Její dvě lásky, dva věční bojovníci…
"Nechci tady zůstat," řekla pevně.
"Jsi sobecká," nemohl si odpustit krutou poznámku. "Podívej se na ně. Jsou šťastní."
Buffy píchlo u srdce a se slzami v očích se na ně znovu zadívala.
Angel a Spike…
Ne, nemohla jinak.
"Sám si říkal, že v L.A. Angela potřebují. A já… já ho taky potřebuju. A Spika taky," hlesla.
Oni dva tady přece mají zůstat napořád. Oni nemají zemřít. Nesmrtelní bojovníci… Jsou její stráž, její jistota. Kdyby nastala chvíle, kdy už jí nikdo jiný nezbývá, oni tady mají být. Oni ji nemají opustit. Nikdy.
"Kromě toho Will…"
"Will odešla jen kvůli tobě."
"Protože jsem nešťastná. Protože jsem to bez Spika nezvládla."
"Mohla by ses víc snažit…"
"Ne!" přerušila ho rázně. "Takhle to nechci," dodala podstatně tišším hláskem.
"Fajn," vzdal snahu a odevzdaně se od ní odvrátil. Stejně mu na tom nezáleželo.
Pomalu vyšla z pokoje a zamířila do obýváku. Všichni přítomní na ni upřeli zvědavý pohled. I Dawnie se nadzvedla na loktu. Ale Buffy si jich nevšímala. Měla oči jen pro Jenny. Nešťastně došla až k ní. Po tváři ji začaly stékat nezadržitelné slzy. Popotáhla a semkla roztřesené rty. Natáhla chvějící se ruku a jemně, jen jako vánek, ji pohladila po tváři. Obličej zkřivila pláčem, když se dotkla její kůže. Vážně tam byla, existovala, nebyl to jen nějaký hloupý přelud. Jenny tam stála z masa a kostí a zmateně ji pozorovala.
"Promiň," špitla Buffy a hlasitě vzlykla. Nemůžu jinak.
Smutně se usmála na Gilese a setřela si poslední slzu. Potom se svět znovu zatočil a ona se řítila do jiné doby.
"On riskoval všechno," vyčítal jí Alex a snažil se přivést ji k rozumu. "A ty ho necháš odletět jen kvůli tomu, že nemáš ráda ultimáta?" podivil se nevěřícně.
"Ne, nenechám," vyhrkla spěšně a vyřítila se z místnosti.
A tahle chvilka navíc mi k tomu postačí.
Pelášila, co jí nohy stačily. Přeběhla jednu ulici, druhou, napříč třetí… Míjela domy a obchody, nevšímala si lidí, co na ni zvědavě pokukovali. Hnala se za jediným cílem. Stihnout Rileyho. Vběhla do lesa a utíkala k místu, odkud měl odstartovat vrtulník. Drala se mezi stromy, pomalu jí docházel dech, ale nevzdávala to. Ona to stihne a Riley tu zůstane s ní. Věřila tomu. Mezi keři se zablýskla kovová konstrukce helikoptéry. Vrtule už se začaly pomalu otáčet, ale Buffy zahlédla Rileyho, jak stále postává venku a smutně hledí do země.
"Riley!" vykřikla z plných plic. Byla příliš daleko, ještě ji nemohl slyšet. Běžela dál. Riley se pomalu odvrátil a zamířil ke Grahamovi. "Riley!" zkusila znovu.
Překvapeně se otočil. Srdce mu poskočilo radostí. Nevěřil tomu, myslel si, že ho nemiluje, že pořád myslí na Angela. A ona mu teď utíkala vstříc. Měl co dělat, aby zadržel slzy, tolik
ho dojala.
Se zarudlými líčky se zastavila těsně u něj a udýchaně se předklonila. "Tak… jsem… to… zvládla," vydávala ze sebe přerývaně a snažila se popadnout dech. Pozvedla hlavu a spokojeně se na něj usmála. Riley ji okouzleně pozoroval, neschopen něco říct.
"Riley!" upozornil Graham na nastartovaný vrtulník. "Riley, letíš s námi?"
"Ne," hlesl bez zaváhání, aniž by odvrátil zrak od Buffy.
Graham po nich vrhl pochybovačným pohledem, potom zatáhl dveře a nechal je napospas jejich druhé šanci.
Vylekala se, když postřehla, že nesedí zpět na terase, jak předpokládala.
Místo toho byla uvelebená na gauči a sledovala nějaký film. Sama. Odkryla deku a šla se porozhlédnout. Neznámý a přesto matně povědomý dům. Byla jen otázka času, kdy si rozvzpomene na svůj nový život. Nezbylo, než čekat a prozkoumávat okolí. Oddychla si, když na záznamníku objevila vzkaz od Willow, že všichni dorazí až ve čtvrtek. Nemohla si přesně vzpomenout, co se vlastně ve čtvrtek bude dít, ale nejspíš nějaké povánoční setkání. Hlavní bylo, že jsou všichni v pořádku.
Nadskočila, když se ozvalo prásknutí dveřmi.
Dovnitř vtrhl Riley.
"Ahoj zlato," pozdravila ho zvesela a vyšla mu vstříc. Riley se vyjeveně zastavil uprostřed místnosti. Pozdvihl obočí a nechápavě na ni zazíral. Oslovení zlato ho poněkud vyvedlo z míry. Buffy to postřehla a okamžitě znejistěla. Něco je špatně. Zase.
Riley se zhoupl v kolenou a pobaveně si odfrkl. Usoudil, že si z něj utahuje. Odhodil bundu na křeslo a vyrazil k ledničce. Cestou omylem přibral židli, ale hlavu si s tím nelámal.
Buffy se zamračila. Je opilý? Nevěřícně sledovala, jak se snaží zaostřit pohled a rozpoznat tak tu pravou štangli salámu. Podepřel si bradu o otevřená dvířka ledničky a divže nezačal klábosit se salátem.
Buffy sebrala odvahu a tiše se zeptala: "Stalo se něco?"
Riley vytřeštil oči, kousek vysočiny mu vyletěl z pusy a s plesknutím dopadl na podlahu. Nevěřícně hleděl na zelenou hlávku salátu v domnění, že právě promluvil. Pozvedl ukazovák a s elegancí bývalého člena Iniciativy do něj zkoumavě zašťoural.
"Riley," rozhořčila se Buffy a uchopila ho za paži. On se jí však zamračeně vymanil a šel sledovat zprávy. Buffy ho zaraženě sledovala. Tak tohle má být ten její spokojený život? Takhle teď tráví své dny? Někde v koutku nitra v ní začalo hlodat zoufalství a bezmoc. Takhle to přece nemělo být, takhle to nechtěla!
Mlčky si sedla na jednu z kuchyňských židlí a nešťastně skryla tvář do dlaní. Trpělivě vyčkávala, až mu skončí zprávy a budou si moct promluvit.
Když asi po dvaceti minutách vstal a odporoučel se do ložnice, vydala se za ním.
Postřehla, jak se prkenně napřímil, když zaslechl její kroky a klapnutí dveří.
Odložil tričko, které držel v ruce a dlaněmi se opřel o prádelník. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá vážný rozhovor. Rozhovor, na který čeká už několik měsíců.
"Riley, co se to s námi stalo?" začala přiškrceným hlasem.
Ušklíbl se. Přesně tuhle otázku očekával. Co že se to s nimi vlastně stalo…
"Já nevím, Buffy. A muselo se něco stát?" otočil se tváří k ní a vpil se do ní pohledem. Možná začal trochu útočněji, než měl původně v úmyslu.
Buffy se ošila. Na nějaké hádanky a šifry neměla náladu.
"Copak… Copak už se nemáme rádi?" zeptala se přímo. "Už se… nemilujeme?" Zvláštní, jak těžké pro ni bylo vyslovit to slovo. Tak… nepřirozené.
Riley si všiml její odmlky.
"A tys mě někdy milovala?" uchechtl se, ale jeho oči křičely bolestí.
Vždyť jsem dostihla ten vrtulník, to ti nestačí? Pomyslela si. Proč by to jinak dělala?
"Tak milovala?" zopakoval a rentgenoval ji pohledem.
Buffy to nevydržela a odvrátila se. Tak tím to je? Nebyla schopna dát mu, co chtěl? Měl tenkrát pravdu? Že prý ho nikdy nepotřebovala? Že se mu neoddala? O tom to je? A ona si bláhově myslela, že stačí chytit helikoptéru.
Panebože, přitiskla si dlaně k ústům. Ona ho… zničila. Zničila mu život. Předstírala, že ho dokáže udělat šťastným a místo toho je z něj jen hromádka neštěstí. Bylo ji špatně když si vzpomněla, jak krásná a slibná byla jeho budoucnost se Sam. To ona byla žena jeho života a Buffy ho odsoudila k tomuhle přežívání. To její vinou se ti dva nikdy nepotkali, to kvůli ní teď Riley nenávidí svůj vlastní život.
"Tak proč si sakra nejdeš za tím svým Angelem?" zahulákal a vytrhl ji z myšlenek. "Proč tu ještě pořád jsi?" rozhodil rukama. "Vždyť i pro to ubohé monstrum Spika jsi měla větší slabost, než pro mě!"
"Spike není monstrum," zastala se ho automaticky, aniž si plně uvědomila dopad svých slov.
Riley zrudl, jako rajče. Vypadalo to, že mu každou chvíli začne z nosu funět pára.
Popadl hrnek s úmyslem mrštit jím o zeď a aspoň trochu si tím ulevit. Buffy se instinktivně přikrčila. Riley ho chvíli nerozhodně třímal v ruce a propaloval ji přivřenýma očima. Potom ho položil zpět na stolek takovou silou, že se stejně nakřápl. V očích mu zablesklo, otočil se ke dveřím, odstrčil ji stranou a vší silou je za sebou zabouchl.
Seděla zpět na terase, ještě smutnější, než předtím. Nevěděla, jak se sem dostala, ale ani ji to nezajímalo. Průvodce nejspíš pochopil, že potřebuje čas na vzpamatování.
A tak tady tiše bloumala.
Nejde to. Jak byla bláhová. Prý že by spoustu věcí udělala jinak a pak by se měla líp. Byla by šťastná. Šťastná… Zamračila se nad tím slovem. Byla vůbec někdy šťastná? Znala význam toho slova? Myslela si, že za všechno může její poslání. Aspoň to měla na co svést. Je přece přemožitelka a ty na svůj osobní život nemají nárok. Nebo ho přinejmenším neměli, dokud nezměnila pravidlo jediné vyvolené. Změnila svět a zařídila, aby žádná další přemožitelka netrpěla tak, jako ona a všechny jí předešlé. Aby už nikdy ani jedna z nich nebyla sama. A potom začal její normální život. Radovala se týden, měsíc, snad i celý rok. Užívala si té volnosti, už na ní nevisel celý svět. Chodila na večírky, randila s Nesmrtelným, utrácela jeho špinavé peníze. Ale pak se na chvíli zastavila v tom zábavném koloběhu a zjistila jednu jedinou věc. Zase byla sama. Tolik se snažila, aby to tak nebylo, tolik to chtěla změnit, že si ani nevšimla, že je to čím dál horší. Kolikrát se kvůli tomu s Alexem pohádali. Kolikrát jí vyčítal, že se vždycky odřízne od všech ostatních a uzavře do sebe. A ona to chtěla změnit. Chtěla mu dokázat, že to může být jinak. Potom se ohlédla a přišla na to, že už se ani nemá s kým hádat. Alex a Will byli pryč, daleko od ní. Kdysi je znala lépe, než kdokoli jiný a oni zase znali ji. Ale teď byli… pryč. Věděla, kde žijí, co dělají, jak tráví čas. Ale už je neznala. Byli to její nejlepší přátelé a ona je neznala. O Gilesovi ani nemluvě. A Dawn? Skousla si ret a smutně sklopila hlavu. Dawnie taky…
A ona to chtěla vrátit! Proboha, vždyť dostala možnost změnit minulost! Tak tedy dobře. Může za její samotu ono poslání? Fajn, tak jednoduše smaže své poslání. Vrátila se do doby, kdy se dozvěděla o svém osudu. - "Já nemám osud. Jsem bez osudu, vážně!" - řekla mu tenkrát. Tentokrát mu to však říkat nemusela. Nebylo komu. Její přemožitelství bylo fuč. Předpokládala, že ruku v ruce s tím odejde i její samota. Ale bylo to čím dál horší.
A když změnila budoucnost podruhé? Dawnie ji nenáviděla a Will od ní utekla.
A teď tady tiše sedí a před očima stále vidí ty zabouchnuté dveře. Myslela si, že jí miloval a že ona by časem dokázala milovat jeho. Tohle byla její poslední šance na normální život. Stihnout ten vrtulník. Panebože myslela si, že stačí doběhnout k němu a říct, aby zůstal!
Měla ještě dvě možnosti, ale už se nechtěla o nic pokoušet. Vždyť ani nevěděla o co. Její život se k lepšímu nezmění. A ona si bláhově myslela, že ano. Chtěla to vrátit. Jak absurdní…
Smutně se zadívala na své přátelé. Déšť byl čím dál hustší a kapky už dosahovaly až k oknu. Začínaly po něm stékat, jako slané slzy po tváři. Jako jejich slzy. Vždyť oni jsou taky sami, uvědomila si nešťastně. Jsem sobecká, ten kluk měl pravdu. Aspoň Giles mohl být šťastný a já mu to štěstí vzala. Angel a Spike byli mrtví a to bylo jediné, na čem mi záleželo. Nemohla jsem je nechat umřít, já jsem nemohla… Tak moment! Vyskočila z křesla. S podivně zasněným úsměvem se zadívala na Will a Alexe, jakoby ty dva viděla poprvé v životě. Už vím! Zajásala. Odvrátila se od okenní tabulky a zahleděla se do tmy. "Už vím, kam se chci dostat," oznámila svému průvodci. Věděla, že ji poslouchá, že čte její myšlenky. A taky, že ano. Vše kolem ní se znovu zatočilo a ona se propadla do minulosti.
POKRAČOVANIE NA CHCI TO VRÁTIT IV.ČASŤ