I.časť
Angel objal svého syna. Tiskl ho k sobě s vědomým, že to může být naposledy… Connor znepokojeně, avšak v tichosti, vnímal otcovu nejistotu. Odtáhli se od sebe.
"Tak já budu muset jít," zahleděl se někam za výkladní skříň, "ještě musím něco zařídit."
Connor přikývl a zase zasedl k poznámkám. Upír zamířil k zadní části kavárny. Mladík se ještě otočil a zavolal: "Dávej na sebe pozor." Tentokrát se slabým úsměvem na tváři přikývl starší muž.
Aniž se zmínil jedinému členovi týmu, nasedl do soukromého tryskáče W&H.
"Pane," přistoupil k němu pilot, "jaký je kurs?"
"Řím," odpověděl jednoslabičně a pohodlně se usadil do kožené sedačky.
Za pár sekund se před ředitelem právnické firmy objevila hosteska s podnosem.
"Teplou krev?" zeptala se.
"Ne, díky."
Dala tác zpět na malý vozík. S úsměvem prohodila: "Za chvíli vzlétneme, měl byste se připoutat."
"Jo, jasně."
Dívka odešla, Angel si zapnul pásy a zpoza vnitřní kapsy kabátu vytáhl starou, otlučenou knihu v kožené, místy natržené, vazbě. Přejel prsty po hřbetu a zavřel oči.
Vzpomínal, jak na ni narazil včera v bytě. Už si ani nepamatoval, co hledal… a našel právě tuhle knížku.
Bylo tomu pěkných pár let, co ji naposledy držel v ruce, co listoval starými stránkami… hodně dlouho, co Doyle objevil jednu černobílou fotografii…
Jeho kaštanové oči se zahleděly na zmíněný obrázek.
Byl schovaný, již dávno zapomenutý, mezi těmito staletými řádky, avšak zůstal stejný. Oči dívky na něj shlížely stejně tajemně jako tenkrát, nevytratila se z nich ani kapka z divokosti a nespoutanosti. Stále mohl vnímat žár a neopomenutelné jiskření v hlubokých studánkách. Přiložil ukazováček na medové vlasy, toužil po opětovném dotyku, cítění hebkosti a vnímání vůni. Pokračoval prstem po černobílém obrázku níž. Přejížděl přes hladké smetanové tváře, až se zastavil na smyslných rtech. V mysli mu vytanula vzpomínka na úsměv, kterým ho obdarovala, když ji přinášel náhrdelník, jež následně místo něj pohltil Spika. V očích se mu mihl stín, když si pokoušel vybavit chuť jejích polibků. Soustředěním se mu na čele utvořila drobná vráska, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal si na tu chuť, tenkrát jí připisoval divoké maliny, rozpomenout…
Když mu včera fotka zpoza knihy vpadla rovnou do náruče, věděl, že než to všechno začne, než se spolu s Wesem, Gunnem, Spikem, Illyrií, Lornem a Lindseyem postaví senior partnerům, musí vidět dva lidi jeho srdci nejbližší, jediného syna a ji…
Uběhla ani ne půlka cesty, přes speciální okna, jimiž bylo letadlo vybaveno, viděl jen nekonečné moře. Poposedl a najednou pocítil zvláštní zašimrání někde u žaludku. Kdyby měl dech, zřejmě by se zhluboka nadechl a trhavě vydechl… byl nervózní.
Už je to hodně let co jsme stáli tváří tvář. Co když mě nebude chtít vidět? Co když mě pošle pryč? Koneckonců má nový život s nesmrtelným… Výraz v obličeji byl nevyvratitelným důkazem o zášti, kterou ke zmíněnému cítil. Je s ním šťastná? Miluje ho? Co cítí ke mně? Nenávidí mě? Nebo už na mě prostě jen zapomněla…
Začínal o své cestě do starého světa pochybovat. V jednu chvíli byl dokonce v půli cesty ke kabině pilota, oznámit mu změnu kurzu. Nakonec přemohl slabé já a došel zpět k sedadlu.
Let byl únavný. Jeho hlava pomalu klesala k rameni, sotva se však na chvíli ztratil v nekonečném světě všemožného, stevardka ho mírným zatřesením probudila.
"Budeme přistávat, připoutejte se, prosím."
Zmateně si promnul oči, poposedl a zacvakl přezku bezpečnostního pásu.
Vysunutý podvozek se slabým škubnutím dosedl na přistávací dráhu. Teď už bylo na změnu kurzu pozdě, byl v Římě.
Římské slunce již dávno zapadlo, bylo něco po desáté hodině večer. Téměř nevnímaje okolní prostředí nastoupil do velké černé limuzíny. S fotkou třímající v ruce dal řidiči pokyny. Auto se rozjelo. Opětovné stanutí čelem své lásce… svému prokletí… začínalo být nevyhnutelné.
Limuzína zpomalovala, až úplně zastavila. Je to tady. Nasucho polkl a přes tmavá okna nakoukl ven. Skoro všechna okna byla tmavá, ale Buffyino ne. Zářilo do dálky a lákalo. Avšak upír se neměl k jakémukoli pohybu. Němě seděl a civěl do žlutavých oken. Jedno z nich bylo pootevřeno, zahlédl cíp bílé záclony, která drze pomocí slabého vánku vylétávala daleko z oken a zachytávala se sem tam za narezlý dešťový okap.
Zase se opřel a přemýšlel. Třeba by stačil pohled… jediný pohled. Nikdy jsme nepotřebovali moc slov. Možná jsem si jen namlouval, že si nemusíme promluvit… konečně vše vyřešit… Třeba je správné nechat to uspané, zapomenuté… Ona určitě dávno zapomněla, a jestliže se jí připomenu…bude to jen další z mnoha bolestí, které jsem jí způsobil…neměl bych být tak sobecký…
Pokud šlo o démony, upíry… s těmi si vždy věděl rady. Dokázal se jim postavit, vzdorovat jim. Ale jestliže se ocitl nablízku Buffy, stal se z něj obyčejný slaboch. Hlavní je si to přiznat… Jeho slabší já prohrálo. Ztratil odvahu čelit jí z očí do očí…
Otevřel dveře a s povzdechem vyzkoušel stabilitu okapu. Co tady vůbec dělám, měl bych být v L. A. a připravovat se na střet se Senior partnery… a místo toho… Lem kabátu se zachytl za kus vystrčeného plechu, bylo slyšet jen trhavý zvuk. Místo toho si tady ničím kabát!
Konečně dosáhl třetího patra. Přeskočil oprýskané zábradlí a stanul na balkóně. Jen ji vidět, jen na krátko… naposled před tím vším co mě čeká... před koncem…
Naskytl se mu pohled, na který čekal pět let. V odrazu zrcadla spatřil dívku svých snů, svého srdce… své duše! Uběhlo tolik času a ona zůstala stále stejná, stále stejně krásná, svěží, plná života, plná slunce… Ano, byla to jeho Buffy…
Netrpělivě si zouvala jehlové lodičky.
Tohle se může stát jenom mě! TY šaty, opravdu nádherné šaty, stály pořádný balík a oni se zmohly jen na: "Promiňte madam, on je tady nový. Prosím přijměte večeři na účet podniku."
Byla opravdu rozzuřená. Dnešek měl být perfektní.
Večeře při svíčkách… romantika… jen oni dva… A namísto toho tam svého skvělého přítele nechala a sama se musela vrátit zpátky domů a převléci se. Šaty měla nejen mokré, ale navíc byly cítit jako lihovar. Opravdu těžce se smiřovala s myšlenkou, že večer je zkažený. Bylo naivní myslet si, že po tomto incidentu mohl být dnešek třeba jen maličko vydařený. Na druhou stranu se přesvědčovala, že oblečení není vše. Vzápětí se však podívala na hedvábný skvost, zuboženě povzdechla a následně prohrabala skříň. Našla rudé korzetové šaty. Vyzdvihla je před sebou do výšky a zkoumavě si je prohlížela. Připadaly jí moc odvážné… moc hříšné, totálně se pro dnešní večeři nehodící, ale koneckonců jestliže si vezme tyhle šaty, popošla k zrcadlu, nebude muset měnit účes a postačí slabá úprava make-upu. Byla jen vděčná, že nepoužila oční stíny.
Rychlým krokem přešla k šatně a v mžiku se převlékla. Nyní už seděla před zrcadlem a čarovala s pudřenkou.
Starý balkón nesl muže, který přemýšlel sám nad sebou. Najednou si nebyl až tak jistý, zda-li pohled na Buffy je dar či snad utrpení. Snad to byla záhadná směs obojího. Jedno však věděl jistě. Byla, je a vždy to bude jen ona, Buffy, kdo v něm dokáže vzbudit takového pocity. Lásku a zároveň nenávist? Vášeň a něhu. Potřebu ochraňovat, hýčkat a zároveň krutě dobývat a bořit…
Upravovala si zběhlý pramen, když pocítila zvláštní slabý tep u srdce. Sice to bylo nepatrné, téměř nepostřehnutelné, ale bylo to tady. Instinktivně sjela prsty na dvě malé, pouhým okem sotva viditelné jizvičky na šíji a otočila se.
Přičítala ten pocit snad spěchu a trochu stresu, počítala s tím, že otočí-li se nikdo tam nebude, snad v to i doufala…
V tichém souboji se utkaly čokoládové oči se zelenkavýma. Angelův pohled byl vystrašený, nevěděl, co může v dalších vteřinách čekat.
Přemožitelka se prudce nadechla, její srdce se splašeně rozbušilo, bříšky prstů si zakryla ústa.
Vítr uzamkl jeho postavu do clony z bílé pavučiny. Pomalým pohybem ruky ze sebe záclonu setřásl a udělal krok vpřed. Dívka ucouvla a přitom převrhla židli za jejími zády.
"Buffy," osmělil se jako první.
"Co… co tady děláš," uhodila přímo.
"Já… chtěl jsem, potřeboval jsem tě vidět."
"Ale proč? Po takové době? Já, mám teď svůj život, na minulost jsem dávno zapomněla. Se zničením Sunnydale jsem pohřbila svou sunnydaleskou část."
"Tak já budu muset jít," zahleděl se někam za výkladní skříň, "ještě musím něco zařídit."
Connor přikývl a zase zasedl k poznámkám. Upír zamířil k zadní části kavárny. Mladík se ještě otočil a zavolal: "Dávej na sebe pozor." Tentokrát se slabým úsměvem na tváři přikývl starší muž.
Aniž se zmínil jedinému členovi týmu, nasedl do soukromého tryskáče W&H.
"Pane," přistoupil k němu pilot, "jaký je kurs?"
"Řím," odpověděl jednoslabičně a pohodlně se usadil do kožené sedačky.
Za pár sekund se před ředitelem právnické firmy objevila hosteska s podnosem.
"Teplou krev?" zeptala se.
"Ne, díky."
Dala tác zpět na malý vozík. S úsměvem prohodila: "Za chvíli vzlétneme, měl byste se připoutat."
"Jo, jasně."
Dívka odešla, Angel si zapnul pásy a zpoza vnitřní kapsy kabátu vytáhl starou, otlučenou knihu v kožené, místy natržené, vazbě. Přejel prsty po hřbetu a zavřel oči.
Vzpomínal, jak na ni narazil včera v bytě. Už si ani nepamatoval, co hledal… a našel právě tuhle knížku.
Bylo tomu pěkných pár let, co ji naposledy držel v ruce, co listoval starými stránkami… hodně dlouho, co Doyle objevil jednu černobílou fotografii…
Jeho kaštanové oči se zahleděly na zmíněný obrázek.
Byl schovaný, již dávno zapomenutý, mezi těmito staletými řádky, avšak zůstal stejný. Oči dívky na něj shlížely stejně tajemně jako tenkrát, nevytratila se z nich ani kapka z divokosti a nespoutanosti. Stále mohl vnímat žár a neopomenutelné jiskření v hlubokých studánkách. Přiložil ukazováček na medové vlasy, toužil po opětovném dotyku, cítění hebkosti a vnímání vůni. Pokračoval prstem po černobílém obrázku níž. Přejížděl přes hladké smetanové tváře, až se zastavil na smyslných rtech. V mysli mu vytanula vzpomínka na úsměv, kterým ho obdarovala, když ji přinášel náhrdelník, jež následně místo něj pohltil Spika. V očích se mu mihl stín, když si pokoušel vybavit chuť jejích polibků. Soustředěním se mu na čele utvořila drobná vráska, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal si na tu chuť, tenkrát jí připisoval divoké maliny, rozpomenout…
Když mu včera fotka zpoza knihy vpadla rovnou do náruče, věděl, že než to všechno začne, než se spolu s Wesem, Gunnem, Spikem, Illyrií, Lornem a Lindseyem postaví senior partnerům, musí vidět dva lidi jeho srdci nejbližší, jediného syna a ji…
Uběhla ani ne půlka cesty, přes speciální okna, jimiž bylo letadlo vybaveno, viděl jen nekonečné moře. Poposedl a najednou pocítil zvláštní zašimrání někde u žaludku. Kdyby měl dech, zřejmě by se zhluboka nadechl a trhavě vydechl… byl nervózní.
Už je to hodně let co jsme stáli tváří tvář. Co když mě nebude chtít vidět? Co když mě pošle pryč? Koneckonců má nový život s nesmrtelným… Výraz v obličeji byl nevyvratitelným důkazem o zášti, kterou ke zmíněnému cítil. Je s ním šťastná? Miluje ho? Co cítí ke mně? Nenávidí mě? Nebo už na mě prostě jen zapomněla…
Začínal o své cestě do starého světa pochybovat. V jednu chvíli byl dokonce v půli cesty ke kabině pilota, oznámit mu změnu kurzu. Nakonec přemohl slabé já a došel zpět k sedadlu.
Let byl únavný. Jeho hlava pomalu klesala k rameni, sotva se však na chvíli ztratil v nekonečném světě všemožného, stevardka ho mírným zatřesením probudila.
"Budeme přistávat, připoutejte se, prosím."
Zmateně si promnul oči, poposedl a zacvakl přezku bezpečnostního pásu.
Vysunutý podvozek se slabým škubnutím dosedl na přistávací dráhu. Teď už bylo na změnu kurzu pozdě, byl v Římě.
Římské slunce již dávno zapadlo, bylo něco po desáté hodině večer. Téměř nevnímaje okolní prostředí nastoupil do velké černé limuzíny. S fotkou třímající v ruce dal řidiči pokyny. Auto se rozjelo. Opětovné stanutí čelem své lásce… svému prokletí… začínalo být nevyhnutelné.
Limuzína zpomalovala, až úplně zastavila. Je to tady. Nasucho polkl a přes tmavá okna nakoukl ven. Skoro všechna okna byla tmavá, ale Buffyino ne. Zářilo do dálky a lákalo. Avšak upír se neměl k jakémukoli pohybu. Němě seděl a civěl do žlutavých oken. Jedno z nich bylo pootevřeno, zahlédl cíp bílé záclony, která drze pomocí slabého vánku vylétávala daleko z oken a zachytávala se sem tam za narezlý dešťový okap.
Zase se opřel a přemýšlel. Třeba by stačil pohled… jediný pohled. Nikdy jsme nepotřebovali moc slov. Možná jsem si jen namlouval, že si nemusíme promluvit… konečně vše vyřešit… Třeba je správné nechat to uspané, zapomenuté… Ona určitě dávno zapomněla, a jestliže se jí připomenu…bude to jen další z mnoha bolestí, které jsem jí způsobil…neměl bych být tak sobecký…
Pokud šlo o démony, upíry… s těmi si vždy věděl rady. Dokázal se jim postavit, vzdorovat jim. Ale jestliže se ocitl nablízku Buffy, stal se z něj obyčejný slaboch. Hlavní je si to přiznat… Jeho slabší já prohrálo. Ztratil odvahu čelit jí z očí do očí…
Otevřel dveře a s povzdechem vyzkoušel stabilitu okapu. Co tady vůbec dělám, měl bych být v L. A. a připravovat se na střet se Senior partnery… a místo toho… Lem kabátu se zachytl za kus vystrčeného plechu, bylo slyšet jen trhavý zvuk. Místo toho si tady ničím kabát!
Konečně dosáhl třetího patra. Přeskočil oprýskané zábradlí a stanul na balkóně. Jen ji vidět, jen na krátko… naposled před tím vším co mě čeká... před koncem…
Naskytl se mu pohled, na který čekal pět let. V odrazu zrcadla spatřil dívku svých snů, svého srdce… své duše! Uběhlo tolik času a ona zůstala stále stejná, stále stejně krásná, svěží, plná života, plná slunce… Ano, byla to jeho Buffy…
Netrpělivě si zouvala jehlové lodičky.
Tohle se může stát jenom mě! TY šaty, opravdu nádherné šaty, stály pořádný balík a oni se zmohly jen na: "Promiňte madam, on je tady nový. Prosím přijměte večeři na účet podniku."
Byla opravdu rozzuřená. Dnešek měl být perfektní.
Večeře při svíčkách… romantika… jen oni dva… A namísto toho tam svého skvělého přítele nechala a sama se musela vrátit zpátky domů a převléci se. Šaty měla nejen mokré, ale navíc byly cítit jako lihovar. Opravdu těžce se smiřovala s myšlenkou, že večer je zkažený. Bylo naivní myslet si, že po tomto incidentu mohl být dnešek třeba jen maličko vydařený. Na druhou stranu se přesvědčovala, že oblečení není vše. Vzápětí se však podívala na hedvábný skvost, zuboženě povzdechla a následně prohrabala skříň. Našla rudé korzetové šaty. Vyzdvihla je před sebou do výšky a zkoumavě si je prohlížela. Připadaly jí moc odvážné… moc hříšné, totálně se pro dnešní večeři nehodící, ale koneckonců jestliže si vezme tyhle šaty, popošla k zrcadlu, nebude muset měnit účes a postačí slabá úprava make-upu. Byla jen vděčná, že nepoužila oční stíny.
Rychlým krokem přešla k šatně a v mžiku se převlékla. Nyní už seděla před zrcadlem a čarovala s pudřenkou.
Starý balkón nesl muže, který přemýšlel sám nad sebou. Najednou si nebyl až tak jistý, zda-li pohled na Buffy je dar či snad utrpení. Snad to byla záhadná směs obojího. Jedno však věděl jistě. Byla, je a vždy to bude jen ona, Buffy, kdo v něm dokáže vzbudit takového pocity. Lásku a zároveň nenávist? Vášeň a něhu. Potřebu ochraňovat, hýčkat a zároveň krutě dobývat a bořit…
Upravovala si zběhlý pramen, když pocítila zvláštní slabý tep u srdce. Sice to bylo nepatrné, téměř nepostřehnutelné, ale bylo to tady. Instinktivně sjela prsty na dvě malé, pouhým okem sotva viditelné jizvičky na šíji a otočila se.
Přičítala ten pocit snad spěchu a trochu stresu, počítala s tím, že otočí-li se nikdo tam nebude, snad v to i doufala…
V tichém souboji se utkaly čokoládové oči se zelenkavýma. Angelův pohled byl vystrašený, nevěděl, co může v dalších vteřinách čekat.
Přemožitelka se prudce nadechla, její srdce se splašeně rozbušilo, bříšky prstů si zakryla ústa.
Vítr uzamkl jeho postavu do clony z bílé pavučiny. Pomalým pohybem ruky ze sebe záclonu setřásl a udělal krok vpřed. Dívka ucouvla a přitom převrhla židli za jejími zády.
"Buffy," osmělil se jako první.
"Co… co tady děláš," uhodila přímo.
"Já… chtěl jsem, potřeboval jsem tě vidět."
"Ale proč? Po takové době? Já, mám teď svůj život, na minulost jsem dávno zapomněla. Se zničením Sunnydale jsem pohřbila svou sunnydaleskou část."
POKRAČOVANIE NA EMPTINESS II.ČASŤ
lili ta povidka u me ten dopis je taky moje tvorba tak jestly se ti libi tak si ji sem hod ju akvuly tobe skusim richlejs dopsat pokracko na vytouzene stesti ju zatim papa