II.časť
Nemohla tomu uvěřit. Byl tady, po pěti letech byl tady. Stál u ní v pokoji, jakoby se nic nestalo.
Takhle by to nemělo být. ON by tady neměl být. A ONA by měla právě trávit nádherný večer v restauraci…
S Angelem to bylo vždy stejné, z ničeho nic se objevil, vyšel zpoza tmy. Musela však přiznat, že pokaždé, dokonce i dnes, tomu byla jednou svou částí ráda. Ale právě tuto část pohřbila mezi troskami města.
Na silnici, s přáteli v zádech si slíbila, že odteď to bude jiné. Dík Will povstala každá potencionální přemožitelka, tudíž pro se ni život skrytý pod rouškou tmy změnil. Zesvětlal. Neměla na svých bedrech kvantum odpovědnosti, byla svobodnější… Ale být svobodná oproštěná od temnoty a tmavých zákoutí, znamenalo odehnat veškeré černo, tedy i její první opravdovou lásku, upíra s duší… Angela.
Myslela si, že při posledním setkání na hřbitově mu vše vysvětlila. Doufala, že sušenková teorie byla dostatečně názorná.
Proč ho tedy vidí stát před sebou… Stejně nevysvětlitelným způsobem přitažlivého. Dívá se na očima, které tolik nocí vídala ve svých snech, mluví rty, které toužila stále znova a znova líbat, vášnivě, nespoutaně, bez přetvářky a strachu z budoucna…
Proč…
Dávno se vzdala myšlenky na život s mužem svého srdce… každičkou, sebedrobnější naději roztříštila na miliony kousků. Zašlapala hluboko do nitra, tam kde již nemohly ublížit. Po nějakém čase trápení potkala někoho nového, někoho tolik odlišného… spolu s ním se jí podařilo začít znova… již nepotřebovala slepovat střepy. Měla nové sny, nové naděje a přání…
Je zvláštní, jak pouhý pohled, jediné slovo dokáže oživovat vzpomínky. Najednou jakoby dávno zapomenuté střípky ožívaly, pár se jich spojilo a společně se řezavě draly nazpět. Přinášely s sebou měsíce utrpení, tisíce slaných slz, stovky probdělých nocí… přinášely s sebou nechtěné pocity…
Upřeně pozoroval její oči. Z ničeho nic se v nich zaleskl náznak smutku doprovázen slzami.
"Buffy," natáhl k ní ruku, chtěl ji utěšit, schovat ji v náručí. Omluvit se za všechnu bolest, jež jí kdy způsobil, omluvit se zato, že byl takový vůl a vyhledával ji…
Ona ho však zastavila gestem ruky. Stejným gestem jako při povýšení starosty. Zvedla rozevřenou dlaň nad rameno a pomalu ji svírala.
"Ne, nedotýkej se mě…" zašeptala a opět ucouvla.
Snažila se sesbírat všechny síly, jež v ní zbyly. Musí to skončit, už nechci, ne, znova už ne… po dnešku konec… navždy… zbude jen, jen prázdnota!
"Potřeboval jsi mě vidět? Tak tady mě máš v celé mé kráse. Můžeš na mě koukat třeba až do rána… ale pak… vypadni!"
"Ne, Buffy, ty tomu nerozumíš, já, my…"
"Není žádné my, Angele. Už nikdy nebude žádné my. Oba to víme, jen si nalháváš…"
"Ne, proto jsem nepřijel, jen…"
"Cože, cože?! Panebože zase. Ukážeš se jen na chvíli. Koukáš na mě tím svým smutným zamilovaným pohledem, ve kterém se zas a znova ztrácím. Potom mě políbíš, odpřísáhneš mi, jak moc mě miluješ. Dáš mi nadějí, která však není žádnou zárukou, ale jen prchavým přáním. S utrápeným pohledem mi zašeptáš, jak moc chceš, abychom byli spolu, že jednou budeme spolu… ale ještě ne dnes, ještě není ten správný čas… máme oba své boje a ty musí být vybojovány… a pak? Zmizíš, odjedeš a mě tady necháš zničenou, osamělou… Ale tomu je konec! Rozumíš, konec!
Já už nechci, nedovolím, abys mi opět zlomil srdce, pošlapal city. Už si se mnou nebudeš hrát. Nikdy! Nedovolím ti žádné políbení. K tvým slovům jsem hluchá, nepotřebuji, nechci to slyšet. Odjeď daleko a nevracej se. Já nebudu truchlit, nikdy pro tebe neztratím jedinou slzu. Mám nový život, bez tebe, bez smutku a zoufalství, bez čekání na nic… konečně cítím něco jiného než jen nedůvěru a chlad… konečně žiju…"
Veškerou bolest, kterou dík němu kdy cítila, vložila do tohoto monologu. Bylo to bolestivě, nepochybovala, že pro něj stejně tak jako pro ni. Angelův výraz to potvrzoval, ale musela pokračovat, musela to dokončit.
"Bože, jak já tě za to nenávidím. Zničil jsi všechno, mě, sebe, nás! Nenávidím tě za to tvé: Miluju tě, ale nemůžeme být spolu, protože svět nás potřebuje, protože ty patříš tam a já tam…"
"Buffy, já tohle jsem nechtěl. Nikdy jsem to takhle nechtěl, ale nemůžu…" šeptl.
"Ušetři mě."
Jednou rukou zašátral v kapsy kabátu. Nahmatal fotografii a pevně ji stiskl. "Jednou jsi mi řekla, že láska je věčná, že nemůžeš jen tak ze dne na den přestat milovat."
Slabě se zatřásla. "To bylo účinkem kouzla. Nebyla jsem to já, kdo to řekl."
"Tedy mě nenávidíš." Rychlým krokem stanul přímo před přemožitelkou.
Zatajila dech. Z hrdla se jí vydralo přerývavé: "Ne."
"Ne?" opakoval slovo.
Odkašlala si a snažila se aspoň trošku odtáhnout, což nebylo zas až tak možně, neboť za zády měla zeď. "Ne, není pravda, že tě nenávidím."
Viditelně se mu ulevilo.
Buffy pokračovala:"Já totiž necítím nic. Nic... uvnitř mě zbyla jen prázdnota."
Zorničky se mu nevěřícně rozšířily. "To není pravda, lžeš. Vím to, Buffy, já to cítím."
Rozesmála se, což mu na náladě zrovna nepřidalo. "Jsi pošetilý, Angele, snad teď ve mně tvá slepá víra vzbuzuje lidskou lítost."
"Nevěřím ti," hodil jí poslední stéblo, dík kterému je mohla zachránit. Ona po něm však nesáhla a nechala jej padnout do hloubky temnot.
"Promiň, ale mám zpoždění, už dávno jsem měla být v restauraci." Vysmekla se mu a chtěla odejít, než ale stihla udělat krok, zachytil ji. V místě, kdy ji svíral, ucítila horkost, která putovala celým tělem, dokonce až ke konečkům prstů.
"Podívej se mi do očí a upřímně, od srdce, mi řekni, že nic necítíš." Těkal očima mezi smaragdovými studánkami a smyslnými rty. "Řekni a už mě nikdy neuvidíš, nikdy tě nevyhledám! Zapomenu… stejně jako ty…" ztišil hlas.
Měla tlukot srdce a dech běžce na dlouho trať. Dotyk Angelova těla situaci o dost zhoršoval. Snažila si vyčistit hlavu, snažila se najít způsob, jak odvrátit upírovu pozornost, jak otupit jeho smysly… ale upíři a jejich smysly… upíři… upír… Spike!
Odhodlaně zvedla bradu: "Jediné, co momentálně cítím, je nepopsatelný žal nad Spikovou smrtí!"
Ochable svěsil ruce a ona ho od sebe odstrčila.
Zabralo to, nepoznal v jejich očích lež. Samozřejmě, bylo pravdou, že Spike pro ni vždy znamenal hodně… byl přítelem, milencem, pomohl ji v jedné z nejtěžších chvil života, věřila mu…ale jestliže se člověk jednou zamiluje, je to navěky… a ona se zamilovala do Angela!
"Spike… Spike," mumlal si. "Zřejmě bys byla raději, kdyby tady byl teď on, že?" Oči mu zeskelnatěly a zároveň zuřily.
"Mluvíš, jakoby to bylo možné."
Přešel k jednomu z křesel a posadil se. Neví to! Neví, že Spike žije…
"Měl bych ti něco říct, ale raději se na to posadit."
"Řekla jsem ti, že musím někde být. My už nemáme o čem mluv…"
"Spike je naživu."
Zarazila se v půli slova. "Co, co si to říkal?"
"Spike, tvoje láska, ano, tvůj peroxidový princ žije."
"J-jak?" opřela se o zeď.
"Amulet, poslala jsi mi ho zpět a on jej vrátil jako ducha."
"Spike je duch?" reagovala mu už jen automaticky.
"Byl, teď už je opět čistokrevný upír s duší." Prohodil s úšklebkem na rtech.
"Panebože!"
"Ano, Spike žije. Konečně můžete být spolu…" jeho hlas zhořkl.
"Já… já…"
Vstal a unaveně si protřel oči. "Už budu muset jít, čeká mě neodkladný bo… papírování. Jak jsem ti slíbil, už tě nikdy nevyhledám. Měla jsi pravdu, zasloužíš si nový život… ať už s Nesmrtelným, nebo se Spikem. Sbohem Buffy." Otočil se a odcházel. Už stál na prahu balkónových dveří, když zaslechl slabý vzlyk. Nebýt jeho upířích smyslů, nezaregistroval by ho.
Otočil se a spatřil dívku krčící se v rohu místnosti, ramena se jí chvěla nezadržitelnými vzlyky.
Poslední, co byla schopna vnímat, byla slova Spike je naživu!
Následně jakoby ji někdo praštil obrovskou tyčí po hlavě. V mysli měla prázdno a zároveň přeplněno. Všechny myšlenky splynuly v jednu, nebyla schopna rozeznat je od sebe, ovládnout je, sebe... Zhroutila se podél zdi a udělala jediné, čeho byla schopna. Snažila se veškeré výčitky svědomí, žal, beznaděj vyplakat… dala tomu volný průchod. Nic neexistovalo, jen ona a prázdnota, kterou se sama dobrovolně obklopila.
Byla ztracená… bála se, že to nezvládne, že už nikdy… A najednou ucítila mohutné tělo, které si ji přitáhlo do náručí… nejprve bázlivě avšak po chvíli panicky jej objala, to byl první krok k vykoupení z pravých stínů.
Přisedl si k ní. I když ho tlačil čas, měl už jen něco přes dvě hodiny a v L.A. bude večer, ale nemohl ji tady takhle nechat, ona si už vytrpěla dost.
Utěšoval ji nesouvislém mumláním, hladil ji po slaných stářích a teď už zničeném účesu.
V jednu chvíli začala šeptat: "Spike… naživu… Lhala jsem… Odpusť, Angele… Já, nebyla to pravda… Není pravda, že nic necítím… Byla lež, že tě nenávidím… To bych nemohla… Nikdy… Nedokázala bych nenávidět… ne tebe… Já… já tě miluju…"
"Ššš, já vím, já vím…"
Tma ustupovala, pohled se zaostřil a Buffy spatřila milý Angelův obličej. Oba mlčeli a jen se utápěli v té klidné chvilce.
"Lhala jsem," prohlásila už jasným hlasem.
"Já vím..."
"Ne, myslím to, jak jsem říkala, že už nechci slyšet tvé sliby, že nechci, abys mi, nám dával naději, třeba jen slabé světýlko… Nebyla to pravda! Já chci naději, Angele, chci doufat, že jednou budeme spolu… Slib mi to, slib mi nebe, slib mi celý širý svět… slib mi nás…spolu… jednou!"
"Víš, že bych lhal… nevím, co bude, a plané naděje přinášejí jen smutek…"
"To je mi jedno, nemyslím na zítřek, žiju dneškem, touhle chvílí…"
Mlčel. Nemůžu, co když jí dám tu chtěnou naději a… zemřu v bitvě? Bude to jen další z mnoha ran, které jsem jí přichystal… takhle to bude lepší… sice kruté, ale lepší…
"Angele?"
"Já, já… nemůžu!" Vstal, do očí už se jí nepodíval… odcházel.
Ne, ne, neee… Křičela v duchu. Zklamaně hleděla k balkónu, kde zmizelo její srdce, zůstala jen ve větru se houpající záclona.
Pomalu vyšla ven, věděla, že už ho neuvidí, chtěla si ochladit opuchlé líce.
Měsíc plul vysoko po obloze a blondýnka v rudých šatech se osaměle opírala o zábradlí, když ucítila letmý dotek na odhalené šíji. Silná ruka přejížděla po celé její délce, až se zastavila na malých jizvičkách. Následně ucítila dotyk jeho rtů. Naklonila hlavu na stranu a tiše vzdechla. Jemným pohybem si ji přitočil očima k sobě a zašeptal: "Slibuji."
Se zavřenýma očima mu nabídla rudé rty.
Hladově se jich zmocnil a mezi polibky bezduše šeptal: "Slibuji… jednou… Slibuje nebe… celý širý svět…"
S bezmezným pocitem blaha vydechla jméno svého temného anděla: "Angele…"
Pomalu, opatrně ji přenesl na postel a přikryl ji. Po chvíli tvrdě usnula.
Posadil se k posteli a začal psát. Dopis položil na noční stolek, políbil spící dívku a odešel…
Vzbudily ji až ostré ranní paprsky, jež se pronikaly otevřenými balkónovými dveřmi. Protáhla se a zívla. Byla celá uslzená, ale přesto se cítila zvláštně spokojeně. Jakoby se něco uvnitř, v jejím nitru změnilo. Jakoby vypustila veškeré zlo, které ničilo a zůstalo jen to dobré… cítila se čistá…
Pohledem zavadila o složený list papíru. Zvědavě se pro něj natáhla a rozevřela ho.
Drahá Buffy,
asi ses právě probudila, máš mile rozcuchané vlasy a na tváři nádherný úsměv… Chtěl bych ho vidět, ale nemůžu zůstat.
Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují… Je to můj osud a tomu se nemůžu vzepřít. Sama víš, jak pravdivá jsou to slova.
Stále si a navždy bude mou součástí, mého srdce, mé duše…a jednou…SLIBUJI!
Angel
Usmála se. Překvapivě po přečtení dopisu nepocítila obvyklou bolest u srdce, naopak jeho slova ji uklidnila a záhadným způsobem dodávala vnitřní sílu. Jednou… i já slibuji, Angele…
epilog
Právě vycházela z koupelny, když se rozezněl telefon.
"Ano," vzala Buffy sluchátko. "Will, ahoj. Jak se… Cože? Kde? V L.A.?!" Vyhledala pohledem dopis, kde se Angelovým písmem lesklo: Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují…
"Zamluv letenky, sejdeme se na letišti," zavěsila a šla se obléct.
Sliby se mají plnit, a to nejen o vánocích!
~ konec ~
Takhle by to nemělo být. ON by tady neměl být. A ONA by měla právě trávit nádherný večer v restauraci…
S Angelem to bylo vždy stejné, z ničeho nic se objevil, vyšel zpoza tmy. Musela však přiznat, že pokaždé, dokonce i dnes, tomu byla jednou svou částí ráda. Ale právě tuto část pohřbila mezi troskami města.
Na silnici, s přáteli v zádech si slíbila, že odteď to bude jiné. Dík Will povstala každá potencionální přemožitelka, tudíž pro se ni život skrytý pod rouškou tmy změnil. Zesvětlal. Neměla na svých bedrech kvantum odpovědnosti, byla svobodnější… Ale být svobodná oproštěná od temnoty a tmavých zákoutí, znamenalo odehnat veškeré černo, tedy i její první opravdovou lásku, upíra s duší… Angela.
Myslela si, že při posledním setkání na hřbitově mu vše vysvětlila. Doufala, že sušenková teorie byla dostatečně názorná.
Proč ho tedy vidí stát před sebou… Stejně nevysvětlitelným způsobem přitažlivého. Dívá se na očima, které tolik nocí vídala ve svých snech, mluví rty, které toužila stále znova a znova líbat, vášnivě, nespoutaně, bez přetvářky a strachu z budoucna…
Proč…
Dávno se vzdala myšlenky na život s mužem svého srdce… každičkou, sebedrobnější naději roztříštila na miliony kousků. Zašlapala hluboko do nitra, tam kde již nemohly ublížit. Po nějakém čase trápení potkala někoho nového, někoho tolik odlišného… spolu s ním se jí podařilo začít znova… již nepotřebovala slepovat střepy. Měla nové sny, nové naděje a přání…
Je zvláštní, jak pouhý pohled, jediné slovo dokáže oživovat vzpomínky. Najednou jakoby dávno zapomenuté střípky ožívaly, pár se jich spojilo a společně se řezavě draly nazpět. Přinášely s sebou měsíce utrpení, tisíce slaných slz, stovky probdělých nocí… přinášely s sebou nechtěné pocity…
Upřeně pozoroval její oči. Z ničeho nic se v nich zaleskl náznak smutku doprovázen slzami.
"Buffy," natáhl k ní ruku, chtěl ji utěšit, schovat ji v náručí. Omluvit se za všechnu bolest, jež jí kdy způsobil, omluvit se zato, že byl takový vůl a vyhledával ji…
Ona ho však zastavila gestem ruky. Stejným gestem jako při povýšení starosty. Zvedla rozevřenou dlaň nad rameno a pomalu ji svírala.
"Ne, nedotýkej se mě…" zašeptala a opět ucouvla.
Snažila se sesbírat všechny síly, jež v ní zbyly. Musí to skončit, už nechci, ne, znova už ne… po dnešku konec… navždy… zbude jen, jen prázdnota!
"Potřeboval jsi mě vidět? Tak tady mě máš v celé mé kráse. Můžeš na mě koukat třeba až do rána… ale pak… vypadni!"
"Ne, Buffy, ty tomu nerozumíš, já, my…"
"Není žádné my, Angele. Už nikdy nebude žádné my. Oba to víme, jen si nalháváš…"
"Ne, proto jsem nepřijel, jen…"
"Cože, cože?! Panebože zase. Ukážeš se jen na chvíli. Koukáš na mě tím svým smutným zamilovaným pohledem, ve kterém se zas a znova ztrácím. Potom mě políbíš, odpřísáhneš mi, jak moc mě miluješ. Dáš mi nadějí, která však není žádnou zárukou, ale jen prchavým přáním. S utrápeným pohledem mi zašeptáš, jak moc chceš, abychom byli spolu, že jednou budeme spolu… ale ještě ne dnes, ještě není ten správný čas… máme oba své boje a ty musí být vybojovány… a pak? Zmizíš, odjedeš a mě tady necháš zničenou, osamělou… Ale tomu je konec! Rozumíš, konec!
Já už nechci, nedovolím, abys mi opět zlomil srdce, pošlapal city. Už si se mnou nebudeš hrát. Nikdy! Nedovolím ti žádné políbení. K tvým slovům jsem hluchá, nepotřebuji, nechci to slyšet. Odjeď daleko a nevracej se. Já nebudu truchlit, nikdy pro tebe neztratím jedinou slzu. Mám nový život, bez tebe, bez smutku a zoufalství, bez čekání na nic… konečně cítím něco jiného než jen nedůvěru a chlad… konečně žiju…"
Veškerou bolest, kterou dík němu kdy cítila, vložila do tohoto monologu. Bylo to bolestivě, nepochybovala, že pro něj stejně tak jako pro ni. Angelův výraz to potvrzoval, ale musela pokračovat, musela to dokončit.
"Bože, jak já tě za to nenávidím. Zničil jsi všechno, mě, sebe, nás! Nenávidím tě za to tvé: Miluju tě, ale nemůžeme být spolu, protože svět nás potřebuje, protože ty patříš tam a já tam…"
"Buffy, já tohle jsem nechtěl. Nikdy jsem to takhle nechtěl, ale nemůžu…" šeptl.
"Ušetři mě."
Jednou rukou zašátral v kapsy kabátu. Nahmatal fotografii a pevně ji stiskl. "Jednou jsi mi řekla, že láska je věčná, že nemůžeš jen tak ze dne na den přestat milovat."
Slabě se zatřásla. "To bylo účinkem kouzla. Nebyla jsem to já, kdo to řekl."
"Tedy mě nenávidíš." Rychlým krokem stanul přímo před přemožitelkou.
Zatajila dech. Z hrdla se jí vydralo přerývavé: "Ne."
"Ne?" opakoval slovo.
Odkašlala si a snažila se aspoň trošku odtáhnout, což nebylo zas až tak možně, neboť za zády měla zeď. "Ne, není pravda, že tě nenávidím."
Viditelně se mu ulevilo.
Buffy pokračovala:"Já totiž necítím nic. Nic... uvnitř mě zbyla jen prázdnota."
Zorničky se mu nevěřícně rozšířily. "To není pravda, lžeš. Vím to, Buffy, já to cítím."
Rozesmála se, což mu na náladě zrovna nepřidalo. "Jsi pošetilý, Angele, snad teď ve mně tvá slepá víra vzbuzuje lidskou lítost."
"Nevěřím ti," hodil jí poslední stéblo, dík kterému je mohla zachránit. Ona po něm však nesáhla a nechala jej padnout do hloubky temnot.
"Promiň, ale mám zpoždění, už dávno jsem měla být v restauraci." Vysmekla se mu a chtěla odejít, než ale stihla udělat krok, zachytil ji. V místě, kdy ji svíral, ucítila horkost, která putovala celým tělem, dokonce až ke konečkům prstů.
"Podívej se mi do očí a upřímně, od srdce, mi řekni, že nic necítíš." Těkal očima mezi smaragdovými studánkami a smyslnými rty. "Řekni a už mě nikdy neuvidíš, nikdy tě nevyhledám! Zapomenu… stejně jako ty…" ztišil hlas.
Měla tlukot srdce a dech běžce na dlouho trať. Dotyk Angelova těla situaci o dost zhoršoval. Snažila si vyčistit hlavu, snažila se najít způsob, jak odvrátit upírovu pozornost, jak otupit jeho smysly… ale upíři a jejich smysly… upíři… upír… Spike!
Odhodlaně zvedla bradu: "Jediné, co momentálně cítím, je nepopsatelný žal nad Spikovou smrtí!"
Ochable svěsil ruce a ona ho od sebe odstrčila.
Zabralo to, nepoznal v jejich očích lež. Samozřejmě, bylo pravdou, že Spike pro ni vždy znamenal hodně… byl přítelem, milencem, pomohl ji v jedné z nejtěžších chvil života, věřila mu…ale jestliže se člověk jednou zamiluje, je to navěky… a ona se zamilovala do Angela!
"Spike… Spike," mumlal si. "Zřejmě bys byla raději, kdyby tady byl teď on, že?" Oči mu zeskelnatěly a zároveň zuřily.
"Mluvíš, jakoby to bylo možné."
Přešel k jednomu z křesel a posadil se. Neví to! Neví, že Spike žije…
"Měl bych ti něco říct, ale raději se na to posadit."
"Řekla jsem ti, že musím někde být. My už nemáme o čem mluv…"
"Spike je naživu."
Zarazila se v půli slova. "Co, co si to říkal?"
"Spike, tvoje láska, ano, tvůj peroxidový princ žije."
"J-jak?" opřela se o zeď.
"Amulet, poslala jsi mi ho zpět a on jej vrátil jako ducha."
"Spike je duch?" reagovala mu už jen automaticky.
"Byl, teď už je opět čistokrevný upír s duší." Prohodil s úšklebkem na rtech.
"Panebože!"
"Ano, Spike žije. Konečně můžete být spolu…" jeho hlas zhořkl.
"Já… já…"
Vstal a unaveně si protřel oči. "Už budu muset jít, čeká mě neodkladný bo… papírování. Jak jsem ti slíbil, už tě nikdy nevyhledám. Měla jsi pravdu, zasloužíš si nový život… ať už s Nesmrtelným, nebo se Spikem. Sbohem Buffy." Otočil se a odcházel. Už stál na prahu balkónových dveří, když zaslechl slabý vzlyk. Nebýt jeho upířích smyslů, nezaregistroval by ho.
Otočil se a spatřil dívku krčící se v rohu místnosti, ramena se jí chvěla nezadržitelnými vzlyky.
Poslední, co byla schopna vnímat, byla slova Spike je naživu!
Následně jakoby ji někdo praštil obrovskou tyčí po hlavě. V mysli měla prázdno a zároveň přeplněno. Všechny myšlenky splynuly v jednu, nebyla schopna rozeznat je od sebe, ovládnout je, sebe... Zhroutila se podél zdi a udělala jediné, čeho byla schopna. Snažila se veškeré výčitky svědomí, žal, beznaděj vyplakat… dala tomu volný průchod. Nic neexistovalo, jen ona a prázdnota, kterou se sama dobrovolně obklopila.
Byla ztracená… bála se, že to nezvládne, že už nikdy… A najednou ucítila mohutné tělo, které si ji přitáhlo do náručí… nejprve bázlivě avšak po chvíli panicky jej objala, to byl první krok k vykoupení z pravých stínů.
Přisedl si k ní. I když ho tlačil čas, měl už jen něco přes dvě hodiny a v L.A. bude večer, ale nemohl ji tady takhle nechat, ona si už vytrpěla dost.
Utěšoval ji nesouvislém mumláním, hladil ji po slaných stářích a teď už zničeném účesu.
V jednu chvíli začala šeptat: "Spike… naživu… Lhala jsem… Odpusť, Angele… Já, nebyla to pravda… Není pravda, že nic necítím… Byla lež, že tě nenávidím… To bych nemohla… Nikdy… Nedokázala bych nenávidět… ne tebe… Já… já tě miluju…"
"Ššš, já vím, já vím…"
Tma ustupovala, pohled se zaostřil a Buffy spatřila milý Angelův obličej. Oba mlčeli a jen se utápěli v té klidné chvilce.
"Lhala jsem," prohlásila už jasným hlasem.
"Já vím..."
"Ne, myslím to, jak jsem říkala, že už nechci slyšet tvé sliby, že nechci, abys mi, nám dával naději, třeba jen slabé světýlko… Nebyla to pravda! Já chci naději, Angele, chci doufat, že jednou budeme spolu… Slib mi to, slib mi nebe, slib mi celý širý svět… slib mi nás…spolu… jednou!"
"Víš, že bych lhal… nevím, co bude, a plané naděje přinášejí jen smutek…"
"To je mi jedno, nemyslím na zítřek, žiju dneškem, touhle chvílí…"
Mlčel. Nemůžu, co když jí dám tu chtěnou naději a… zemřu v bitvě? Bude to jen další z mnoha ran, které jsem jí přichystal… takhle to bude lepší… sice kruté, ale lepší…
"Angele?"
"Já, já… nemůžu!" Vstal, do očí už se jí nepodíval… odcházel.
Ne, ne, neee… Křičela v duchu. Zklamaně hleděla k balkónu, kde zmizelo její srdce, zůstala jen ve větru se houpající záclona.
Pomalu vyšla ven, věděla, že už ho neuvidí, chtěla si ochladit opuchlé líce.
Měsíc plul vysoko po obloze a blondýnka v rudých šatech se osaměle opírala o zábradlí, když ucítila letmý dotek na odhalené šíji. Silná ruka přejížděla po celé její délce, až se zastavila na malých jizvičkách. Následně ucítila dotyk jeho rtů. Naklonila hlavu na stranu a tiše vzdechla. Jemným pohybem si ji přitočil očima k sobě a zašeptal: "Slibuji."
Se zavřenýma očima mu nabídla rudé rty.
Hladově se jich zmocnil a mezi polibky bezduše šeptal: "Slibuji… jednou… Slibuje nebe… celý širý svět…"
S bezmezným pocitem blaha vydechla jméno svého temného anděla: "Angele…"
Pomalu, opatrně ji přenesl na postel a přikryl ji. Po chvíli tvrdě usnula.
Posadil se k posteli a začal psát. Dopis položil na noční stolek, políbil spící dívku a odešel…
Vzbudily ji až ostré ranní paprsky, jež se pronikaly otevřenými balkónovými dveřmi. Protáhla se a zívla. Byla celá uslzená, ale přesto se cítila zvláštně spokojeně. Jakoby se něco uvnitř, v jejím nitru změnilo. Jakoby vypustila veškeré zlo, které ničilo a zůstalo jen to dobré… cítila se čistá…
Pohledem zavadila o složený list papíru. Zvědavě se pro něj natáhla a rozevřela ho.
Drahá Buffy,
asi ses právě probudila, máš mile rozcuchané vlasy a na tváři nádherný úsměv… Chtěl bych ho vidět, ale nemůžu zůstat.
Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují… Je to můj osud a tomu se nemůžu vzepřít. Sama víš, jak pravdivá jsou to slova.
Stále si a navždy bude mou součástí, mého srdce, mé duše…a jednou…SLIBUJI!
Angel
Usmála se. Překvapivě po přečtení dopisu nepocítila obvyklou bolest u srdce, naopak jeho slova ji uklidnila a záhadným způsobem dodávala vnitřní sílu. Jednou… i já slibuji, Angele…
epilog
Právě vycházela z koupelny, když se rozezněl telefon.
"Ano," vzala Buffy sluchátko. "Will, ahoj. Jak se… Cože? Kde? V L.A.?!" Vyhledala pohledem dopis, kde se Angelovým písmem lesklo: Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují…
"Zamluv letenky, sejdeme se na letišti," zavěsila a šla se obléct.
Sliby se mají plnit, a to nejen o vánocích!
~ konec ~