Buffy ho pevně objala. Po tvářích jí tekly slzy…ta bolest byla nesnesitelná. Nemohla ho ztratit! Ne znova! Ne potom, co se stalo v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Ještě před chvílí věřila, že jim život dal druhou šanci. Naději, nový začátek… A teď o všechno přijde? O jedinou lásku svého života? O tyhle vzpomínky? Cítila jeho dech ve svých vlasech, slyšela, jak mu bije srdce. Znova našla svou lásku… A proč? Aby ji teď zase ztratila…?
"Nikdy nezapomenu…nikdy to nezapomenu, Angele, nikdy…" mumlala stále dokola. Možná, že když to zopakuje milionkrát, stane se to pravdou.
Poslední minuta, zašeptal Angel.
Poslední minuta, než Věštci vrátí čas a vymažou všechny její vzpomínky, poslední den…jako by se nikdy nestal. Nezůstane po něm vůbec nic…
Hodiny na zdi nemilosrdně ukrajovaly poslední okamžiky. Deset vteřin. I když se tomu bránila, jistá část jejího já Angela chápala… chápala důvody, proč to udělal. Pamatovala si, jak bezmocná se cítila, když ji tenkrát o jejích osmnáctých narozeninách Giles připravil o sílu. Ale on se prostě vzdal… zbavil se možnosti být člověkem…zahodil jejich štěstí… a to bolelo. Bože, jak nesnesitelně to bolelo.
Pevně ho objala a on ji pohladil po tváři. Kéž by to dokázali zastavit. Zbývaly poslední vteřiny…až uplynou, Angel bude jediný, kdo si bude jejich štěstí pamatovat… štěstí, které trvalo jen tak kratičko. Pokud ona zapomene, byla si zcela jistá, že on jí nic neřekne… ne, bude to v sobě dusit, tiše trpět. Srdce se jí svíralo bolestí při pomyšlení na to, jak těžké to pro Angela bude.
Nikdy nezapomenu, ne, Angele, nikdy… moje srdce si tenhle okamžik navždy zapamatuje…
Angel překvapeně ztuhl.
"Kolik je hodin?" zeptala se Buffy. "Angele?" pohlédla na něj nechápavě, když neodpovídal.
Mračil se. Nevěnoval jejím slovům pražádnou pozornost, jen upřeně sledoval hodiny visící na protější zdi.
Buffy se otočila. Odbyla devátá a ručička hodin pokračovala dál… 5… 6… 7…
"Možná jdou dopředu," zašeptala Buffy a z hloubi srdce doufala, že to není pravda.
Angel bez jediného slova přikývl. Nedokázal spustit oči z vteřinové ručičky a s každou uběhlou sekundou se jeho srdce naplňovalo nadějí. Možná se něco stalo, možná…
Oba mlčky stáli a se strachem očekávali, co se bude dít dál. Angelův pokoj tonul v tichu. Stačil jediný okamžik a mohlo být po všem. Možná stačí, když se jeden z nich pohne, naruší tu křehkou rovnováhu a všechno se rozplyne jako mlha. Buffy vyděšeně pohlédla Angelovi do tváře, pak zvedla třesoucí se ruku a pomalu, jako ve snu, se dotkla jeho obličeje. Čekala, co se stane… nic… vteřiny dál plynuly.
Uběhla minuta… možná dvě, ale stále se nic nedělo.
"Co budeme dělat?" zeptala se nakonec Buffy. "Nemůžeme tu stát navěky a čekat, až…"
Angel přikývl. "Jsme pořád tady…Pokud se do teď nic nestalo, pak…" Znova se podíval na hodiny. "Ale oni říkali, že…" zlomil se mu hlas.
Buffy položila dlaň na jeho hruď, kde stále ještě bilo srdce. "Možná jsi jen nebyl připravený vzdát se toho všeho…" pokrčila rameny.
"Nikdy nebudu na něco takového připravený," připomněl jí, sklonil se k jejím rtům a vášnivě ji políbil. Nevěděl proč, možná ze strachu, že v příštím okamžiku to přece jen skončí a tohle je možná poslední příležitost.
Trvalo několik minut, než se od sebe odtrhli. Buffy se smíchem zalapala po dechu. "Toho se nikdy nenabažím… mohla bych tě líbat zbytek života…"
"Mohli bychom to zkusit," navrhnul Angel a pevně ji sevřel v náručí.
"Měl by sis odpočinout… včera jsme toho moc nenaspali…" připomněla mu a jemně se vyvlékla z jeho náruče.
"A ty?"
"Musím něco udělat," pokrčila rameny a Angel pochopil, že nemá cenu ptát se. "Vrátím se… a pak zjistíme, proč se to stalo…" Nebo možná, proč se to nestalo…
* * *
"Doyle," při zvuku Buffyina hlasu sebou Doyle i Cordelia překvapeně trhli.
"Buffy? Co se stalo?" zeptala se Cordy, když uviděla její uplakanou tvář.
"Nic," zamumlala Buffy. To slovo patřilo spíš Doylovi, ten jediný chápal, o čem mluví. "Právě, že nic…"
"A Angel?"
"Je v pořádku… potřeboval si jen trochu odpočinout," pokrčila Buffy rameny.
"Mohli bychom si spolu promluvit, Doyle?" zeptala se.
"Samozřejmě, že mohli," odpověděla za něj Cordy.
"Mezi čtyřma očima," doplnila Buffy. "Promiň, Cordelie, ale…"
"Samozřejmě, chápu, jsem tu na obtíž," zamračila se, ale k překvapení obou bez jediného dalšího slova odešla.
"To ty jsi vzal Angela za Věštci, že?" ujistila se, i když odpověď znala předem. "Chci, abys to samé udělal i pro mě…"
"Co se stalo?" zeptal se nechápavě Doyle. "Vždyť Angel se rozhodl, že…"
"Angel se rozhodl, ale někomu jinému se to asi nelíbilo," pokrčila rameny Buffy. "Nic se nestalo. Stáli jsme tam, čekali na devátou, devátá odbyla a nic…prostě čas šel dál a já chci zjistit proč."
"A Angel?"
"Už jsem říkala, že Angel spí… chci, aby byl v bezpečí, dokud nezjistím, kdo si s námi zase hraje. Vezmeš mě za nimi?"
"Samozřejmě," zamumlal Doyle.
* * *
"Co jsi nám přinesla?" zeptal se muž, zatímco žena si ji pátravě prohlížela.
Buffy se překvapeně rozhlédla kolem sebe, pak si vzpomněla na zlatý řetízek s přívěskem, který dostala do Will k narozeninám. Sundala si ho z krku a podala ho muži.
"To by mohlo stačit," přikývl po chvíli. "Proč jsi přišla?"
"Kvůli Angelovi," odpověděla místo ní žena.
"Jo, kvůli Angelovi," souhlasila Buffy. "Chci vědět, co se tu děje! Rozhodl se být zase upírem a vy jste řekli, že mu to umožníte. Tak proč?"
"Říkala jsem, že je s nimi zábava," usmála se žena.
"Cože?" Buffy každou chvíli hrozilo, že se rozčílí. Jak mohla tvrdit něco takového? Zábava? Pro ni to byla jen zábava?
"Milují se, jsou šťastní a vzápětí se všeho vzdávají pro nějaké vyšší dobro. Jsou krásní, odvážní a přitom tak hloupí…"
"Kdyby byli dokonalí, unudili bychom se k smrti," připomněl jí muž. "Tak co vlastně po nás chceš?" začal se konečně věnovat Buffy. "Abychom dodrželi slib, který jsme dali Angelovi. Abychom z něj znova udělali upíra a zničili tím budoucnost, kterou byste vy dva mohli mít?"
"Ne, to ona nechce," zavrtěla hlavou žena.
"Udělali bychom to, kdybys řekla, ale… dnes ráno se nám nechtělo. Vypadali jste tak smutně a my neradi vidíme lidi, kteří se tolik milují, smutné… Říkali jsme si, že Angel si možná ani pořádně nepromyslel to, co chce udělat, a tak jsme mu dali ještě jednu šanci…"
"Záleží to jen na tobě…" dodala žena.
"Nechci, aby byl Angel upír, ne po tom, co mezi námi stalo a…ale nechci, aby byl bezmocný. Protože to on nedokáže. Jeho síla mu dává odvahu bojovat, chránit nevinné, když mu ji vezmete, už to nebude Angel… Musí existovat jiný způsob…"
"Takže ty bys chtěla Angela člověka, ale se silou upíra?" zeptal se. Buffy váhavě přikývla.
"A to všechno jen za jeden řetízek?" zamračil se.
"Měli bychom to pro ni udělat," přerušila ho žena.
"Opravdu? A proč?"
"Budou šťastní," pokrčila rameny. "Mám ráda, když jsou mí oblíbení lidé spokojení. Svět je pak veselejší… a vůbec. Co nám to udělá? Jen jedno malé kouzlo…"
"No, dobře, ale neměli by aspoň podstoupit nějakou zkoušku? Takové to Vylov prsten ze dna jezera nebo Zabij draka…"
"Myslela jsem, že s tím jsme přestali už před lety…"
"Haló!" zakřičela Buffy tak, že oba nadskočili lehnutím. "Mohli byste mi věnovat pozornost?" požádala je.
"Jistě," přikývl roztržitě muž. "Tak… co bys byla ochotná pro Angela udělat?" zeptal se.
"To je zkouška? Miluju ho, udělala bych pro něj cokoli, ale to vy víte…"
"Dala bys mu svou sílu?" ozvala se žena.
"Svou sílu?"
"Říkala jsi, že Angel ji potřebuje, aby mohl bojovat se zlem. A co ty?"
"Já jsem Přemožitelka…" zamumlala zmateně Buffy. Vzdát se své síly pro Angela? Dokázala by to? Když on byl ochoten vzdát se své smrtelnosti? Mysleli to vážně nebo to byla jen další zkouška?
"To my víme…ale co tě dělá Přemožitelkou? Tvá síla? Odvaha? Nebo jí prostě jsi bez ohledu na to, jakou moc máš? Kdybys dala svou sílu Angelovi, znamenalo by to, že bys přestala bojovat? Seděla bys po nocích doma a třásla se v koutě jako vyděšená holčička? Nebo bys byla v ulicích a bojovala dál tak, jak jsi to dělala doposud?
Jaké je tvé rozhodnutí, Buffy?"
Už byla bezmocná a dokázala si poradit. Tentokrát to bude jiné… bude na to připravená. A bude mít Angela…protože Angel bude s ní a bude silný. On ji ochrání, kdyby se objevilo něco, co nedokáže zvládnout. Nechtěla tohle vždycky? Normální život, normálního přítele…oni jí to nabízeli, stačilo jen kývnout a…
"Udělám to," řekla nakonec.
"Oni se opravdu milují," povzdychla si zasněně žena. "A my jim nevěřili. Mysleli jsme si, jak jsou slabí a oni mezitím… Dobře, Buffy, uděláme, jak jsi přeješ. Angel zůstane člověkem a získá tvou sílu…"
* * *
"Dobré ráno," usmála se Buffy sedící na okraji jeho postele, když konečně otevřel oči a něžně ho políbila na čelo.
"Ráno?" zeptal se zmateně Angel.
"Vlastně je pět odpoledne, ale… spal jsi a já tě nechtěla budit."
"Skoro jsem zapomněl, jak únavné je být člověk," zasmál se. "A co jsi dělala ty?"
"Seděla jsem tu a pozorovala tě," odpověděla a pohodlně se opřela o jeho rameno. "…a hodně jsem přemýšlela. O tobě, o nás, o naší budoucnosti…"
"Buffy, já…"
"Ne, teď nech mluvit mě," zastavila ho. "Miluju tě, Angele, a byla jsem hloupá, že jsem tě nechala odejít. Ale poučila jsem se z toho a tu chybu už nezopakuju. Chci být s tebou a obětuju pro to cokoli… a tím cokoli, myslím opravdu všechno…" dodala, když si všimla, jak se při slově COKOLI zamračil. "Jestli mě opustíš, zabiju tě."
"Ne, Buffy, to nejde. Oba dobře víme, co se stane. Jen se to o nějakou chvíli odložilo. Nemůžu být člověk, ne kdybych při tom měl riskovat tvůj život. Miluju tě víc než si dokážeš představit, ale nemůžu být s tebou, když vidím, jak moc ti to ubližuje."
"A kdybys měl svou sílu, Angele? Kdybys měl možnost chránit mě a zůstat při tom člověkem? Zůstal bys pak se mnou?"
"Nechci, aby ses trápila tím, co by bylo, kdyby… protože to nikdy nebude," zašeptal a dotkl se rty jejího čela. Buffy pevně zavřela oči, aby neviděl, že pláče.
"Chci po tobě přísahu, Angele. Přísahej mi, že kdybys měl svou sílu a zároveň byl člověk, nikdy bys mě neopustil."
"To…"
"Přísahej," vzlykla. Angel na ni překvapeně pohlédl. Netušil, co se děje, ale nakonec přikývl.
"Dobře… přísahám…"
~ konec ~
"Nikdy nezapomenu…nikdy to nezapomenu, Angele, nikdy…" mumlala stále dokola. Možná, že když to zopakuje milionkrát, stane se to pravdou.
Poslední minuta, zašeptal Angel.
Poslední minuta, než Věštci vrátí čas a vymažou všechny její vzpomínky, poslední den…jako by se nikdy nestal. Nezůstane po něm vůbec nic…
Hodiny na zdi nemilosrdně ukrajovaly poslední okamžiky. Deset vteřin. I když se tomu bránila, jistá část jejího já Angela chápala… chápala důvody, proč to udělal. Pamatovala si, jak bezmocná se cítila, když ji tenkrát o jejích osmnáctých narozeninách Giles připravil o sílu. Ale on se prostě vzdal… zbavil se možnosti být člověkem…zahodil jejich štěstí… a to bolelo. Bože, jak nesnesitelně to bolelo.
Pevně ho objala a on ji pohladil po tváři. Kéž by to dokázali zastavit. Zbývaly poslední vteřiny…až uplynou, Angel bude jediný, kdo si bude jejich štěstí pamatovat… štěstí, které trvalo jen tak kratičko. Pokud ona zapomene, byla si zcela jistá, že on jí nic neřekne… ne, bude to v sobě dusit, tiše trpět. Srdce se jí svíralo bolestí při pomyšlení na to, jak těžké to pro Angela bude.
Nikdy nezapomenu, ne, Angele, nikdy… moje srdce si tenhle okamžik navždy zapamatuje…
Angel překvapeně ztuhl.
"Kolik je hodin?" zeptala se Buffy. "Angele?" pohlédla na něj nechápavě, když neodpovídal.
Mračil se. Nevěnoval jejím slovům pražádnou pozornost, jen upřeně sledoval hodiny visící na protější zdi.
Buffy se otočila. Odbyla devátá a ručička hodin pokračovala dál… 5… 6… 7…
"Možná jdou dopředu," zašeptala Buffy a z hloubi srdce doufala, že to není pravda.
Angel bez jediného slova přikývl. Nedokázal spustit oči z vteřinové ručičky a s každou uběhlou sekundou se jeho srdce naplňovalo nadějí. Možná se něco stalo, možná…
Oba mlčky stáli a se strachem očekávali, co se bude dít dál. Angelův pokoj tonul v tichu. Stačil jediný okamžik a mohlo být po všem. Možná stačí, když se jeden z nich pohne, naruší tu křehkou rovnováhu a všechno se rozplyne jako mlha. Buffy vyděšeně pohlédla Angelovi do tváře, pak zvedla třesoucí se ruku a pomalu, jako ve snu, se dotkla jeho obličeje. Čekala, co se stane… nic… vteřiny dál plynuly.
Uběhla minuta… možná dvě, ale stále se nic nedělo.
"Co budeme dělat?" zeptala se nakonec Buffy. "Nemůžeme tu stát navěky a čekat, až…"
Angel přikývl. "Jsme pořád tady…Pokud se do teď nic nestalo, pak…" Znova se podíval na hodiny. "Ale oni říkali, že…" zlomil se mu hlas.
Buffy položila dlaň na jeho hruď, kde stále ještě bilo srdce. "Možná jsi jen nebyl připravený vzdát se toho všeho…" pokrčila rameny.
"Nikdy nebudu na něco takového připravený," připomněl jí, sklonil se k jejím rtům a vášnivě ji políbil. Nevěděl proč, možná ze strachu, že v příštím okamžiku to přece jen skončí a tohle je možná poslední příležitost.
Trvalo několik minut, než se od sebe odtrhli. Buffy se smíchem zalapala po dechu. "Toho se nikdy nenabažím… mohla bych tě líbat zbytek života…"
"Mohli bychom to zkusit," navrhnul Angel a pevně ji sevřel v náručí.
"Měl by sis odpočinout… včera jsme toho moc nenaspali…" připomněla mu a jemně se vyvlékla z jeho náruče.
"A ty?"
"Musím něco udělat," pokrčila rameny a Angel pochopil, že nemá cenu ptát se. "Vrátím se… a pak zjistíme, proč se to stalo…" Nebo možná, proč se to nestalo…
* * *
"Doyle," při zvuku Buffyina hlasu sebou Doyle i Cordelia překvapeně trhli.
"Buffy? Co se stalo?" zeptala se Cordy, když uviděla její uplakanou tvář.
"Nic," zamumlala Buffy. To slovo patřilo spíš Doylovi, ten jediný chápal, o čem mluví. "Právě, že nic…"
"A Angel?"
"Je v pořádku… potřeboval si jen trochu odpočinout," pokrčila Buffy rameny.
"Mohli bychom si spolu promluvit, Doyle?" zeptala se.
"Samozřejmě, že mohli," odpověděla za něj Cordy.
"Mezi čtyřma očima," doplnila Buffy. "Promiň, Cordelie, ale…"
"Samozřejmě, chápu, jsem tu na obtíž," zamračila se, ale k překvapení obou bez jediného dalšího slova odešla.
"To ty jsi vzal Angela za Věštci, že?" ujistila se, i když odpověď znala předem. "Chci, abys to samé udělal i pro mě…"
"Co se stalo?" zeptal se nechápavě Doyle. "Vždyť Angel se rozhodl, že…"
"Angel se rozhodl, ale někomu jinému se to asi nelíbilo," pokrčila rameny Buffy. "Nic se nestalo. Stáli jsme tam, čekali na devátou, devátá odbyla a nic…prostě čas šel dál a já chci zjistit proč."
"A Angel?"
"Už jsem říkala, že Angel spí… chci, aby byl v bezpečí, dokud nezjistím, kdo si s námi zase hraje. Vezmeš mě za nimi?"
"Samozřejmě," zamumlal Doyle.
* * *
"Co jsi nám přinesla?" zeptal se muž, zatímco žena si ji pátravě prohlížela.
Buffy se překvapeně rozhlédla kolem sebe, pak si vzpomněla na zlatý řetízek s přívěskem, který dostala do Will k narozeninám. Sundala si ho z krku a podala ho muži.
"To by mohlo stačit," přikývl po chvíli. "Proč jsi přišla?"
"Kvůli Angelovi," odpověděla místo ní žena.
"Jo, kvůli Angelovi," souhlasila Buffy. "Chci vědět, co se tu děje! Rozhodl se být zase upírem a vy jste řekli, že mu to umožníte. Tak proč?"
"Říkala jsem, že je s nimi zábava," usmála se žena.
"Cože?" Buffy každou chvíli hrozilo, že se rozčílí. Jak mohla tvrdit něco takového? Zábava? Pro ni to byla jen zábava?
"Milují se, jsou šťastní a vzápětí se všeho vzdávají pro nějaké vyšší dobro. Jsou krásní, odvážní a přitom tak hloupí…"
"Kdyby byli dokonalí, unudili bychom se k smrti," připomněl jí muž. "Tak co vlastně po nás chceš?" začal se konečně věnovat Buffy. "Abychom dodrželi slib, který jsme dali Angelovi. Abychom z něj znova udělali upíra a zničili tím budoucnost, kterou byste vy dva mohli mít?"
"Ne, to ona nechce," zavrtěla hlavou žena.
"Udělali bychom to, kdybys řekla, ale… dnes ráno se nám nechtělo. Vypadali jste tak smutně a my neradi vidíme lidi, kteří se tolik milují, smutné… Říkali jsme si, že Angel si možná ani pořádně nepromyslel to, co chce udělat, a tak jsme mu dali ještě jednu šanci…"
"Záleží to jen na tobě…" dodala žena.
"Nechci, aby byl Angel upír, ne po tom, co mezi námi stalo a…ale nechci, aby byl bezmocný. Protože to on nedokáže. Jeho síla mu dává odvahu bojovat, chránit nevinné, když mu ji vezmete, už to nebude Angel… Musí existovat jiný způsob…"
"Takže ty bys chtěla Angela člověka, ale se silou upíra?" zeptal se. Buffy váhavě přikývla.
"A to všechno jen za jeden řetízek?" zamračil se.
"Měli bychom to pro ni udělat," přerušila ho žena.
"Opravdu? A proč?"
"Budou šťastní," pokrčila rameny. "Mám ráda, když jsou mí oblíbení lidé spokojení. Svět je pak veselejší… a vůbec. Co nám to udělá? Jen jedno malé kouzlo…"
"No, dobře, ale neměli by aspoň podstoupit nějakou zkoušku? Takové to Vylov prsten ze dna jezera nebo Zabij draka…"
"Myslela jsem, že s tím jsme přestali už před lety…"
"Haló!" zakřičela Buffy tak, že oba nadskočili lehnutím. "Mohli byste mi věnovat pozornost?" požádala je.
"Jistě," přikývl roztržitě muž. "Tak… co bys byla ochotná pro Angela udělat?" zeptal se.
"To je zkouška? Miluju ho, udělala bych pro něj cokoli, ale to vy víte…"
"Dala bys mu svou sílu?" ozvala se žena.
"Svou sílu?"
"Říkala jsi, že Angel ji potřebuje, aby mohl bojovat se zlem. A co ty?"
"Já jsem Přemožitelka…" zamumlala zmateně Buffy. Vzdát se své síly pro Angela? Dokázala by to? Když on byl ochoten vzdát se své smrtelnosti? Mysleli to vážně nebo to byla jen další zkouška?
"To my víme…ale co tě dělá Přemožitelkou? Tvá síla? Odvaha? Nebo jí prostě jsi bez ohledu na to, jakou moc máš? Kdybys dala svou sílu Angelovi, znamenalo by to, že bys přestala bojovat? Seděla bys po nocích doma a třásla se v koutě jako vyděšená holčička? Nebo bys byla v ulicích a bojovala dál tak, jak jsi to dělala doposud?
Jaké je tvé rozhodnutí, Buffy?"
Už byla bezmocná a dokázala si poradit. Tentokrát to bude jiné… bude na to připravená. A bude mít Angela…protože Angel bude s ní a bude silný. On ji ochrání, kdyby se objevilo něco, co nedokáže zvládnout. Nechtěla tohle vždycky? Normální život, normálního přítele…oni jí to nabízeli, stačilo jen kývnout a…
"Udělám to," řekla nakonec.
"Oni se opravdu milují," povzdychla si zasněně žena. "A my jim nevěřili. Mysleli jsme si, jak jsou slabí a oni mezitím… Dobře, Buffy, uděláme, jak jsi přeješ. Angel zůstane člověkem a získá tvou sílu…"
* * *
"Dobré ráno," usmála se Buffy sedící na okraji jeho postele, když konečně otevřel oči a něžně ho políbila na čelo.
"Ráno?" zeptal se zmateně Angel.
"Vlastně je pět odpoledne, ale… spal jsi a já tě nechtěla budit."
"Skoro jsem zapomněl, jak únavné je být člověk," zasmál se. "A co jsi dělala ty?"
"Seděla jsem tu a pozorovala tě," odpověděla a pohodlně se opřela o jeho rameno. "…a hodně jsem přemýšlela. O tobě, o nás, o naší budoucnosti…"
"Buffy, já…"
"Ne, teď nech mluvit mě," zastavila ho. "Miluju tě, Angele, a byla jsem hloupá, že jsem tě nechala odejít. Ale poučila jsem se z toho a tu chybu už nezopakuju. Chci být s tebou a obětuju pro to cokoli… a tím cokoli, myslím opravdu všechno…" dodala, když si všimla, jak se při slově COKOLI zamračil. "Jestli mě opustíš, zabiju tě."
"Ne, Buffy, to nejde. Oba dobře víme, co se stane. Jen se to o nějakou chvíli odložilo. Nemůžu být člověk, ne kdybych při tom měl riskovat tvůj život. Miluju tě víc než si dokážeš představit, ale nemůžu být s tebou, když vidím, jak moc ti to ubližuje."
"A kdybys měl svou sílu, Angele? Kdybys měl možnost chránit mě a zůstat při tom člověkem? Zůstal bys pak se mnou?"
"Nechci, aby ses trápila tím, co by bylo, kdyby… protože to nikdy nebude," zašeptal a dotkl se rty jejího čela. Buffy pevně zavřela oči, aby neviděl, že pláče.
"Chci po tobě přísahu, Angele. Přísahej mi, že kdybys měl svou sílu a zároveň byl člověk, nikdy bys mě neopustil."
"To…"
"Přísahej," vzlykla. Angel na ni překvapeně pohlédl. Netušil, co se děje, ale nakonec přikývl.
"Dobře… přísahám…"
~ konec ~